Únor 2023: O přínosu nicnedělání
Nicnedělání jsme dali spoustu nálepek – flákání, lenošení, zevlování. Neoslavujeme ho, snažíme se ho vyhubit. A je to škoda, protože nicnedělání může být předehrou k výbuchům kreativity.
Nicnedělání má špatnou pověst. Proč si ji nezaslouží?
Čas od času nestíhám. Honím několik zajíců najednou a cítím se přesně tak, jak to zní – uhnaný. Byly doby, kdy jsem něco podobného vyslovoval s hrdostí. Měl jsem pocit, že přesně tak by měl život dospělého člověka vypadat. Když to říkám dneska, stydím se.
Teď mám v takových okamžicích pocit, že mi skutečný život utíká mezi prsty. A nejen to – že mi unikají opravdu dobré nápady, protože není čas je zpracovávat. Obojí je k zlosti.
Čím jsem starší, tím jsem si jistější, že si pleteme zaneprázdněnost s produktivitou. Jenže když chcete být kreativní, a to chci, musíte na to jít úplně jinak – zvolit jiný rytmus práce, než jaký je k mání všude okolo. Potřebujete méně dělat a více přemýšlet.
Zatím se ale zdá, že se všichni snaží dělat stále více. Být stále zaneprázdněnější. A času na přemýšlení v běžném dni moc nezbývá.
Je to nejspíš proto, že přemýšlení se navenek jeví jako prachsprosté nicnedělání. Však si zkuste v práci pár hodin jen tak přemýšlet. Rychle na vás někdo nastoupí a pokusí se vás „zaměstnat“. Paradoxní je, že kdybyste místo přemýšlení bezmyšlenkovitě vyřizovali desítky nebo stovky e-mailů, svět kolem vás bude spokojený.
Nicnedělání jsme dali spoustu negativních nálepek – flákání, lenošení, zevlování. Neoslavujeme ho, snažíme se ho vyhubit.
Předehra k výbuchům kreativity
„Je to škoda,“ píše ve své eseji Manfred Kets de Vries, „protože nicnedělání může být předehrou k výbuchům kreativity. Schopnost vyvážit čilé dění a samotu, hluk a ticho je vynikajícím prostředkem k využití našich vnitřních tvůrčích zdrojů. Tajemství skutečně úspěšných, kreativních lidí může spočívat v tom, že se velmi brzy v životě naučili, jak nebýt zaneprázdnění.“
Taky švédská fyzička a spisovatelka Bodil Jönssenová v mojí oblíbené knize Deset myšlenek o čase zdůrazňuje, že přemýšlení potřebuje čas. Nové myšlenky nás jednoduše nemohou napadat neustále. Potřebujeme mít přestávky, střídat činnosti, trochu se nudit, nechat věci kolem nás plynout.
Když jsme zaneprázdnění, dominuje levá strana mozku. Pravé straně, která hraje důležitou roli v tvůrčím procesu, naproti tomu nedáváme šanci se prosadit. Vědomě si tím omezujeme možnosti, protože jednou z nejkreativnějších věcí, které se nabízejí, zatímco všichni ostatní se honí za prací, je nicnedělání – třeba pouhé sezení v kavárně, procházení se v parku, ležení na pláži, nebo dokonce jen zírání do prázdna.
„Nechat se nějakou dobu zabývat problémem pomáhá rozpustit vše, co blokuje řešení. Následně, zdánlivě zázračně, přijde řešení jako blesk z čistého nebe – právě ve chvíli, kdy myslíme na něco úplně jiného. Mnozí z nás zjistili, že pro vznik takových aha momentů jsou nezbytné pasivní, nesoustředěné okamžiky,“ připomíná Manfred Kets de Vries.
„Ve skutečnosti může vědomé myšlení hledání tvůrčích řešení narušit. Nová spojení nebo nápady se často derou do vědomí, když je naše pozornost zaměřena jinam.“
Podceňujeme i přípravný čas
Bodil Jönssenová mluví o přípravném čase. „Blíží se termín, kdy mám dokončit nějaký velký úkol. Vím, že jsem se do něj měla pustit už dávno. Ale místo abych byla výkonnější, zpomalím tempo a věnuji se nejrůznějším maličkostem – i když vůbec nechci. Umývám nádobí, uklízím, přišívám knoflíky, hrabu se v zahrádce a… Až když už není vyhnutí (a nejspíš ještě o trochu později), tak se pustím do díla. A ono to jde,“ píše.
Jde to, protože všechny vnitřní mechanismy mezitím vykonaly svou práci a připravily nás na to, co přijde. My to ale důsledně přehlížíme.
Stejně jako si kuchaři připravují věci na vaření nebo se v dílně spouštějí stroje, i soustředění na duševní práci vyžaduje přípravu. Může zabrat hodiny, ale třeba i měsíce.
Jenže do našeho přípravného času usilovně házejí vidle technologie. Nebo jiní lidé – protože přípravný čas je zdánlivě neproduktivní a ze všeho nejčastěji je vnímaný jen jako výmluva k prokrastinaci.
Kdy dostáváte dobré nápady? Když jste u počítače a vyřizujete e-maily, když jste na poradě? Nebo spíše ve sprše, na procházce, v posteli? Nevím, jak vám, ale mně se to děje většinou tehdy, když nemám přístup k tužce, papíru ani počítači.
Některé věci se nezlepší tím, že se urychlí. Rozptýlení není na škodu. Naopak.
Chce to novou nálepku
Proto je nejvyšší čas vzít nicnedělání na milost. Najít odvahu a dát mu novou, pozitivnější nálepku. Naučit se ho využívat a zapojit do běžného dne.
Není to snadný úkol.
„Každý den jsme unášeni dalším projektem, další činností a dopřáváme si jen málo času, nebo vůbec žádný čas na to, abychom se zastavili a podívali, co se děje s námi a lidmi kolem nás,“ připomíná Manfred Kets de Vries. „Mnozí z nás jsou natolik závislí na činnosti, že čas na přemítání už není součástí naší výbavy.“
Právě ti se teď myšlence o nicnedělání nejspíš smějí, až se za břicho popadají. Jsou zvyklí pracovat tvrdě, ne chytře. Nedochází jim, že zaneprázdněnost je intelektuálním ekvivalentem fast foodu a pro kreativní práci má zhruba stejnou výživovou hodnotu.
Ne, díky.
Chci raději patřit do party lidí, kteří si dokážou najít čas na nicnedělání. Nejenže je to cesta, jak být produktivní a kreativní. Navrch je i příjemná.
Temná strana bestselleru
Když si Tim Ferriss pozval do svého podcastu Marka Mansona, autora bestselleru Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le, s chutí jsem si jejich povídání vyslechl. A protože se mi spousta Mansonových postřehů líbila, tady je máte taky:
„Nejpřekvapivější a zároveň nejtěžší bylo, když se kniha Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le, která vyšla v roce 2016, dostala v roce 2017 na první místo žebříčku. V polovině roku to jelo jako o závod, prodaly se dva nebo tři miliony výtisků. Bylo to pro mě hodně zvláštní. Sice jsem byl šťastný, ale jako mladý autor s první tradičně vydanou knihou jsem snil o tom, že budu psát do padesáti a jednou se třeba dostanu na seznam bestsellerů. A možná že mě jednou pozvou do ranní show. A pak jsem si tyhle sny splnil za tři měsíce. Překvapilo mě, jak hluboká následovala prázdnota. Přemýšlel jsem, o čem bych měl snít místo toho, a najednou jsem byl v malém útlumu. Na takové depresi je nejhorší, že o ní nechce nikdo ani slyšet: ‚Vždyť jsi přece prodal miliony knih!‘ S každým monumentálním úspěchem podle mě přichází syndrom podvodníka. Tápal jsem, jestli vůbec ještě někdy dokážu něco tak pozoruhodného. Potýkal jsem se s tím několik let.“
„I když jsem na internetu získal početné publikum, pořád jsem měl pocit, že nejsem skutečný spisovatel. Neměl jsem článek v časopise. V novinách nebyl žádný můj profil. Zdálo se, že mezi mnou a tímhle světem je nějaká neviditelná zeď. A tak jsem řadu let toužil po pozornosti mainstreamových médií. Po takovém tom uznalém pokývnutí: ‚Jo, hochu, dokázal jsi to.‘ A když se mi ho začalo dostávat a začal jsem se spoustou starších médií spolupracovat, najednou jsem měl úplně jiný pocit: ‚Páni, to je na prd. Chybí mi můj blog. Chybí mi e-maily od čtenářů. Nechci to dělat. Je to hrozná otrava.’ To mi otevřelo oči.“
„(Spolupracovníky) nacházím vždycky přes svůj newsletter, mezi svými odběrateli. Zkoušel jsem hledat i jinak, konvenčně, ale díky tomu, jaký mám vztah s fanoušky, mám mnohem větší možnosti. Pokaždé se mi hlásí lidé z mého publika, kteří jsou až komicky překvalifikovaní a nadprůměrně talentovaní. A hlásí se proto, že milují mou práci, čtou ji už léta, má pro ně váhu.“
„Za mým velkým průlomovým úspěchem je deset let tichého, vytrvalého vylepšování.“
„Nadpis je téměř stejně důležitý jako celý článek, a tak jsem trávil dlouhé hodiny psaním desítek nadpisů. A taky jsem si nápady na nadpisy schovával. Měl jsem na to dokument na Google Disku, a když jsem byl třeba s kamarádem na večeři a on řekl nějaký vtip, hned jsem vytáhl telefon a zapsal si to. Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le byl jeden z těch názvů, který jsem měl v dokumentu už nějakou tu dobu. (…) Nikdy jsem necítil potřebu s ním něco udělat. A pak proběhly vánoční svátky, které byly z různých osobních důvodů na hovno. Takové ty svátky, kdy si člověk říká: ‚Kurva, proč mám rodinu, proč musím s těmi lidmi trávit čas?‘ A tak jsem si řekl, že napíšu tu nejurážlivější, nejsprostější věc, jakou si dokážu představit, ale zároveň dám tu nejlepší možnou radu, jakou si dokážu představit. (…) Druhý den jsem se probudil a nebyl jsem si jistý, jaké to je. Ale editor mého webu mi řekl, že to zveřejní. A najednou se to rozjelo, bylo to všude.“
„Jednou mi (herec Will Smith, se kterým psal Mark Manson knihu Will) řekl: ‚Moc dobře vím, že každé setkání s fanoušky je velmi asymetrické. Pro mě je to pět vteřin, na které do minuty zapomenu. Pro ně je to pět vteřin, které si budou pamatovat po zbytek života.’ Takže říká – prostě se těch pět vteřin snažte. Pro druhého člověka je to tak obrovská odměna, že neexistuje žádná dobrá záminka, proč to neudělat.“
„Jedním z důvodů, proč jsem si před pár lety přivodil bolest na hrudi, bylo nejspíš to, že jsem tak dychtivě říkal na všechno ano. Po Důmyslném umění, jak mít věci u pr**le se objevila trocha nejistoty, syndrom podvodníka. Říkal jsem si: ‚Tohle by mohlo být mých patnáct minut slávy. Říkej na všechno ano, protože kdo ví, jestli něco dalšího přijde.’ (…) Je to zvláštní, protože dříve jsem byl pyšný na schopnost říkat ne věcem, které jsem nechtěl dělat. Neuvědomil jsem si, že když člověk vystoupá do vyšších pater, je úměrně tomu, jak vysoko se dostane, obtížné říkat ne i tomu, co musí odmítnout. Je to dovednost, kterou se musíte učit znovu a znovu a znovu.“
P. S.: Věděli jste, že o Marku Mansonovi už natočili i film?
Co mě cvrnklo do nosu
🎙️ Čtyři fungl nové díly Tvůrcastu. V únoru přibyly další čtyři díly Tvůrcastu, podcastu pro obsahové tvůrce, který tvořím spolu s přáteli z Pickey. Jejich přehled najdete níže. Pokud se vám Tvůrcast zalíbil a chcete jeho vznik podpořit, můžete. Předplatitelé mají přístup k textovým přepisům epizod i se všemi zmíněnými odkazy, už brzy toho ale bude ještě o fous víc.
10. díl: Obsahu je hromada. Vyberte pro svoje publikum ten nejlepší
Obsahu je tolik, že z toho většině lidí jde hlava kolem. Tím se změnila pravidla hry. Dříve byl nedostatkový obsah a obsahoví tvůrci sytili hladové publikum. Dneska je nedostatková pozornost. A to přináší novou příležitost – obsahové kurátorství.
11. díl: 5 typů obsahových newsletterů. Ať víte, co psát
Obsahové newslettery jsou skvělým nástrojem pro budování vlastního publika. Jestli je chcete posílat, ale nevíte, jaký by vám nejlépe seděl, poslechněte si o pěti typech newsletterů, jako stvořených pro sólotvůrce nebo menší týmy.
12. díl: Vše o odhlašování. A proč se z toho nepodělat
Každý rozchod je složitý. A bolí. Kupodivu sem patří i ty chvíle, kdy vám dá vale čtenář vašeho newsletteru. Že je to směšné? Možná. I tak vám řeknu o odhlašování vše – abyste z toho (případně) neměli tak těžkou hlavu.
13. díl: Jak na dobré rozhovory
S rozhovory se roztrhl pytel a hlavně v podcastovém světě to vypadá, že podcast bez rozhovoru jako by snad ani nebyl podcast. Rozhovory jsou všude, protože je lidé mají rádi a oceňují jejich autenticitu. Ale jak na ně, aby byly dobré?
📚 Můj čas se ocit v tísni časové. Knihu Deset myšlenek o čase od Bodil Jönssenové už jsem v tomhle vydání zmiňoval. Má jen něco málo přes stovku stran, přesto si v ní v posledních pár letech rád znovu a znovu listuju. A proto jsem ji taky doporučil ve videosérii Kniha měsíce, kam mě pozvala Hanka Jadavan. Jako ochutnávku přihodím alespoň pět jednohubek, které jsem si z knihy vyzobl: čas je náš jediný osobní kapitál (je jen na nás, za co ho směníme, třeba za peníze, zážitky nebo znalosti, tak vybírejte dobře), přemýšlení potřebuje čas (první nápady stojí za prd, dobré věci musí uzrát), lepší je ohlédnout se za sebe (projekty dokážeme lépe naplánovat, když se na ně podíváme metodou zpětného zrcátka, než když je vidíme před sebou), myslet více na prožitý čas se vyplatí (proč by měl mít pořád navrch měřený čas?), mít hodně času (to, že máte málo času, je jedna z životních lží, která se ale dá převrátit – a říkat si, že máte naopak času hodně).
🤩 Sraz u zavináče. Dana Hanousková pořádá další ročník on-line konference Hvězdy e-mailingu. Jsem rád, že jsem se znovu vešel do její hvězdné sestavy, tentokrát budu mluvit o kouzlu interních newsletterů – proč je dělat a jak je dělat dobře. Okoukněte program konference, seznam řečníků i jejich témat a udělejte si čas na konci března.
⚠️ Nezapomeňte na test lítosti. Chcete zvýšit míru otevření newsletterů? Tak se na každý svůj e-mail dívejte optikou dvou otázek od čtenářů: 1. Chci to otevřít? 2. Jsem rád, že jsem to otevřel? „Záleží na předmětu a na vaší pověsti u čtenáře. Předmět je mnohem snazší vylepšit, ale častěji bývá problém ve vaší reputaci," píše v tvítvláknu Jay Clouse. „Pokud si někdo vybere e-maily od vás, bude vám zpočátku dávat přednost. Ale jakmile váš e-mail otevře… Je rád, že to udělal? Nebo toho lituje? Pokud v testu lítosti neuspějete, jen těžko si čtenáře znovu získáte.“
⏱️ Desetiminutový e-mail. Musíte někam vložit e-mailovou adresu? Tahle je dočasná. A zadara.
🫶 Co se nedá jen tak zkopírovat? „Když je kopií nadbytek, stávají se bezcennými. Když je kopií až příliš mnoho, věci, které se nedají kopírovat, se stávají vzácnými a ceněnými. Když jsou kopie zdarma, je třeba prodávat věci, které nelze zkopírovat,“ zamýšlel se Kevin Kelly už v roce 2008, když označil internet za kopírovací mašinu. Ale o jakých věcech je řeč? Například o důvěře. „Nemůžete si ji koupit. Musíte si ji zasloužit a získáte ji až časem. Nelze ji stáhnout. Ani předstírat. Ani padělat (aspoň ne na dlouho)," uvedl Kevin Kelly a přidal pár dalších vlastností, které se obtížně kopírují a díky kterým věci stoupají na ceně – třeba okamžitý přístup (když se k něčemu dostanete dřív než ostatní, připlatíte si), cokoliv na míru, podpora (jak se říká ve starém vtipu: software je zadarmo, příručka za 10 tisíc), autenticita (doklad pravosti), dostupnost, fyzická podoba (naživo je koncert přece jen nejlepší), mecenášství (fanoušci rádi podporují oblíbené umělce nebo tvůrce) nebo nalezitelnost (existují miliony knih, písní, filmů, aplikací, cenné je nalézání těch hodnotných).
❌ Tipy, jak říkat ne. Na Starter Story dali dohromady výborné šablony, jak něco odmítnout. A neříkejte, že to nepotřebujete.
🔥 Jak uspět, když je narváno. Lidé si často myslí, že už je pozdě na to, aby začali s blogem, podcastem, newsletterem nebo youtubovým kanálem. Důvod? Dělá to spousta lidí, takže proč se cpát na přeplněný trh. Jake McNeill, který píše newsletter Creative Hackers, upozorňuje, že je to trochu jinak – většina tvůrců s tím sekne příliš brzy. Takže celých 90 procent podcasterů se nedostane ani ke čtvrté epizodě. Z těch, co pokračují, skončí dalších 90 procent po dvaceti epizodách. Pokud se vám podaří probojovat k jednadvacátému dílu, máte slušný náskok. Podobné to je s blogy, newslettery, videi. „Nesoupeříte s celým trhem. Soupeříte s 10 až 12 procenty lidí, kteří neskončili,“ říká.
🐒 Opičák je čím dál otravnější. Když v září 2021 našel Mailchimp nové majitele ve společnosti Intuit, předháněli se jeho šéfové v prohlášeních, že se to uživatelů nijak nedotkne. No, netrvalo to zas tak dlouho a je zřejmé, že líbánky s e-mailovým opičákem jsou pro řadu uživatelů u konce. Loni v létě Mailchimp sešmikal limit kontaktů na 500 z původních 2000 a snížil i počet odeslaných e-mailů na 2500 měsíčně. A od 10. března bude ještě hůř – limit kontaktů zůstane na pětistovce, ale zároveň budete moci poslat jen 1000 e-mailů za měsíc.
📊 Díky za optání, daří se dobře. Ecomail se pochlubil, jak se mu vedlo v roce 2022. Obrat zvýšil o 42 procent na 84 milionů korun, počet klientů stoupl o 20 procent, na zahraniční expanzi má speciální tým.
🇺🇦 Sláva Ukrajině. Najděte svůj způsob, jak pomáhat. Je to pořád potřeba. Díky!
Rozhodování rychlé a pomalé
Jak přemýšlíte, když stojíte před rozhodnutím? Jednáte rychle, nebo pomalu? Snažíte se shromáždit co nejvíc informací, nebo zkrátka něco uděláte, i když to nemáte vyfutrované?
Zakladatel Amazonu Jeff Bezos to kdysi přirovnal ke dveřím. Rozhodnutí podle něj může být jednosměrné, nebo obousměrné – jakmile jednou vstoupíte do jednosměrných dveří, už se nemůžete vrátit, zatímco v obousměrných dveřích se můžete rozhlédnout a vrátit se zpět.
„Nevratná rozhodnutí se musí činit metodicky, pečlivě, pomalu, s velkým rozmyslem. Ale většina rozhodnutí je jiných – můžete je změnit. Jak se organizace zvětšují, mají tendenci používat těžkopádný rozhodovací proces u všech rozhodnutí. Výsledkem je pomalost, averze k riziku, neschopnost experimentovat a nedostatečná inovativnost,“ napsal v dopise akcionářům.
Souhlas – je mnohem lepší dívat se na svět optikou vratných a nevratných rozhodnutí.
Tak třeba:
Zdlouhavě vybírat newsletterový nástroj? Hloupost, můžete to kdykoliv změnit.
Řešit, který den v týdnu budete publikovat podcast? To samé v bleděmodrém.
Požádat ženu o ruku hned na prvním rande? Ups.
Koupit akcie podle rady na Twitteru? Ale no tak.
To jsou celkem snadná rozhodnutí. Kdy je ale správná chvíle udělat nějaké těžké? V okamžiku, kdy máte dostatek relevantních informací a nevypadá to, že by přišla nějaká nová, přelomová, která by vám to celé rozmetala. Čekat, až bude všechno na stopro, je k ničemu. Jeff Bezos radí, že stačí mít 70procentní jistotu.
Problém je, že spousta lidí přesto dál čeká. Pokud je to i váš případ, můžete kvůli tomu promarnit skvělou příležitost.
Když jsme před lety kupovali náš byt, byl realitní trh zrovna na jednom ze svých vrcholů. Někteří přátelé nás od koupě zrazovali. Ceny prý půjdou dolů. Jenže s informacemi, které jsme nasbírali, bylo naše rozhodování docela snadné. A dnes, když cena bytu vzrostla skoro trojnásobně, se těm samým přátelům zdá, že jsme zkrátka nemohli šlápnout vedle.
Co si z toho vzít?
Vratná rozhodnutí dělejte co nejdříve a nevratná co nejpozději (ale nepřežeňte to). Když projdete jednosměrnými dveřmi brzo, riskujete stejně, jako když u obousměrných dveří čekáte do poslední chvíle.