Květen 2023: O improvizaci
Smyslem improvizace je, abyste nepřizpůsobovali události nebo lidi své vůli, ale soustředili se raději na objevení způsobu, jak pracovat s tím, co vás potká. Stačí si osvojit jednoduchý vzorec.
Vítám 42 nových odběratelů, kteří se přidali v květnu. Celkem vás je 2060. Díky, že Newslettery čtete!
Pokud vám je někdo přeposlal a chcete je taky odebírat, stačí kliknout:
Proč pracuju na improvizaci
Jednou z věcí, která se ve škole neučí, je improvizace. Přitom schopnost improvizace je pro obsahové tvůrce nezbytná. Ostatně, nejen pro ně. Dlouho jsem si to neuvědomoval, protože jsem si improvizaci spojoval s divadlem a nikdo z nás přece nežije v divadelních kulisách, že?
Až na to, že vůbec. Všechno kolem nás je jedna velká improvizační show.
Asi těžko byste si naplánovali, že se vám zítra porouchá pračka. Že za týden přijdete o velkého klienta. Nebo že příští měsíc vypukne pandemie.
„Život je to, co se děje, když spřádáte jiné plány,“ zpíval John Lennon. Hmm, určitě jsem musel podobných šťouchanců pod žebro dostat stovky, než mi to konečně došlo – improvizuju v jednom kuse. A musím se v tom zlepšit.
„Lidé improvizaci obvykle chápou jako poslední možnost. Přistupují k ní, když všechno ostatní selže. Často je sama o sobě považována za známku selhání,“ píše v knize Do Improvise Robert Poynton (pokud jste nakladatelství The Do Book ještě neznali, tak se omlouvám – nejspíš teď utratíte pár babek za jejich knížky).
To mi něco připomnělo – můj starý přístup. Zmuchlal jsem ho a hodil za hlavu. Nastal čas si věci znovu přerámovat (mám pocit, že po čtyřicítce už skoro nic jiného nedělám).
Fór je v tom, že nejistota má stejně jako nicnedělání špatnou pověst. Jenže nejistota není chyba, která se dá napravit lepším plánováním. Je to vlastnost života. Dlouho jsem se snažil zlepšovat v plánování, ale ono je fuk, jak si to naplánujete – vždycky se objeví někdo nebo něco a hodí vám do toho vidle. Nejistoty se nezbavíte. Je to celoživotní kámoš. V dobrém i zlém. Ten, co stojí za překvapením, potěšením, radostí, kreativitou. A taky za průšvihy a slepými uličkami.
Zatímco jsem makal na plánování a rozebírání věcí na součástky, kašlal jsem na své improvizační schopnosti. Teď chci mnohem víc pracovat právě na nich.
Jak?
Robert Poynton v knize popisuje jednoduchý vzorec: „Více si všímejte. Nechte to být. Využijte všechno.“ Nic víc nepotřebujete – ani herecký talent, ani tlusté teoretické bichle, ani technologické vychytávky.
Smyslem improvizace je, abyste nepřizpůsobovali události nebo lidi své vůli, ale soustředili se radši na objevení způsobu, jak pracovat s tím, co vás potká. Je osvobozující nesnažit se mít všechno neustále pod kontrolou.
To ale neznamená, že byste už nikdy neměli nic plánovat.
„Improvizátoři se stále připravují – ovšem připravují si území, ne cestu,“ píše Robert Poynton s tím, že je to jako učit se nový jazyk. Když ovládnete angličtinu, neznamená to, že se vám z hlavy vykouří čeština. Angličtina je stejně jako improvizace jen prostředkem pro rozšíření vašich možností.
Fajn, teď nějaké příklady.
Více si všímejte
Je tolik různých úrovní, jak na to. Využívat více smyslů. Využívat jiné smysly než obvykle. Více si všímat svých pocitů. Všímat si detailů, které jinak přehlížíte. A tak dále.
Před rokem jsem přestal běhat kvůli bolavé achilovce. Místo toho jsem začal mnohem víc chodit. Schovaný za hradbou ze slunečních brýlí a podcastů ve sluchátkách. Byl jsem opevněný proti celému světu. Pak jsem jednou zapomněl brýle i sluchátka doma. A svět byl jiný, protože jsem ho vnímal i těmi smysly, které jsem předtím zablokoval. Cítil jsem vůni posečené trávy, slyšel zpívat ptáky nebo vlny rozbíjející se o vltavský břeh. Stejně tak jsem si více všímal vlastního těla – dechu nebo způsobu chůze.
Bylo to uklidňující. Od té doby jsem přestal nosit sluchátka (sluneční brýle mívám, ale mnohem častěji je sundávám).
Když jsem minule psal o proprioceptivním psaní, které pomáhá lépe porozumět vlastním pocitům, přibyla mi další část do skládanky. A když jsem si teď četl o improvizaci, všechno do sebe zaklaplo. Protože všímat si více samozřejmě pomáhá i při tvorbě. Nebo kdekoliv jinde.
Schválně – zkuste si třeba číst nahlas, co napíšete. Při poslechu lépe zachytíte, kde vaše psaní drhne. A když jste na poradě, tak pro změnu zavřete oči – pomůže vám to lépe se soustředit a zaznamenat více informací, než kdybyste očima těkali všude možně. Koneckonců i tvůrčí blok se dá překonat tak, že si budete více všímat – stačí si zapisovat poznámky do deníku. Každý den se toho děje tolik, že za rok nasbíráte tunu inspirace.
Ale bacha, cílem není všímat si úplně všeho. „Spíše jde o to, abyste věnovali pozornost tomu, jak věnujete svou pozornost. Abyste si všimli něčeho, čeho si obvykle nevšímáte nebo čeho jste si dosud nevšímali.“
Nechte to být
Co třeba? Očekávání, předpoklady, předsudky, osobní plány, všemožná nepsaná pravidla. Může to být cokoliv.
Když jsme se se ženou pustili do výroby deskovek, pochopili jsme, že okolo nás je spousta lidí, kteří si neradi hrají. Myslí, že v dospělosti už pro hru není místo. Jako by to byl luxus vyhrazený dětem – a jakmile dospějete, je to fuč. Podobně lidé smýšlejí třeba i o beletrii (její čtení prý k ničemu nevede). Taky jsem se kdysi chytil do téhle pasti maximální produktivity – ale podařilo se mi nechat to být.
Dneska už chápu, že hravost je hnojivem pro kreativitu. Koneckonců má spoustu podob. „Promluvte si s někým, koho neznáte. Zeptejte se na radu pětiletého dítěte. Přihlaste se k odběru newsletteru, který nemá nic společného s vaší prací (nebo smažte ty, které mají). Jezte nezvyklá jídla. Dovolte si bloudit, místo abyste se tlačili kupředu. Dívejte se nad hlavu, koukněte se do stran. Úrodné území se často nachází na okrajích, tam, kde se běžně nedíváte,“ stojí v Do Improvisation. (Nebo taky můžete vyzkoušet Nestereo.)
Když muzikanti skládají písničky, mají v rukou kytary a drnkají. Nejdříve nesmysly, ale pak se odkudsi z periferie něco vynoří. Kreativita se nerodí z přemýšlení, ale z dělání. Když tvoříte, nestačí jen koukat do stropu, je lepší vzít si tužku a papír a začít si čmárat. Nebo vyrazit na procházku. Něco dělat.
I to mě kdysi přivedlo k myšlence, že o svých projektech už nebudu snít někde doma v koutku – nechal jsem stranou, že musí být perfektní. Začal jsem tvořit za pochodu a rovnou to ukazoval lidem.
Stejně tak jsem nechal být obavy, co ti samí lidé řeknou, když něco udělám špatně. Zjistil jsem, že většina z nich mi fandí, podpoří mě a poradí, když je potřeba. Kdybych to tehdy nepustil z hlavy, nikdy bych se neposunul tam, kde jsem teď.
Pochopil jsem, že mnoho kreativních projektů se rodí jako dialog. Vy něco nadhodíte a někdo na to reaguje. Díky tomu už vím, že není důležité dělat věci „správně“. Je lepší je prostě dělat. Pak přicházejí příležitosti.
Využijte všechno
A příležitost je všechno. I chyby.
Sám chyby dělám. A dělám jich hodně. Kdysi jsem se z nich hroutil, dneska je vnímám jako šanci rychle se učit a posouvat vpřed. Příležitost leží v každé slepé uličce. I kdyby to měla být jen zkušenost, proč něco nefunguje.
„Pokud máte lepidlo, které nedokáže trvale držet, můžete ho použít k vynalezení samolepicích papírků,“ uvádí Robert Poynton.
Připomnělo mi to knihu Nástroje titánů od Tima Ferrisse, který v ní přibližuje mimo jiné přístup filmového režiséra Roberta Rodrigueze. Ten původně točil biják El Mariachi jen pro sebe, na zkoušku. Ve scénáři proto vycházel z toho mála, co měl k dispozici.
„Udělal jsem si seznam všeho, co máme. Kamarád Carlos má ranč v Mexiku – tak tam bude sídlit hlavní záporák. Carlosův bratranec má bar. Tak tam se odehraje nějaká první přestřelka. Všichni záporáci se tam budou scházet. Další jeho bratranec má autobusovou dopravu. Tak tam někde bude akční scéna s autobusem, velká akce někde kolem půlky, kde nějak zužitkujeme ten autobus. Pak má taky pitbula. Toho taky použijeme. Nějaký další kámoš někde našel želvu. No tak tu tam dáme taky, aspoň si lidi budou myslet, že jsme měli na place zvířecího trenéra, a stoupne nám produkční hodnota,“ popisuje Rodriguez.
Celý film díky tomu natočili prakticky zadarmo. „Vůbec mě nenapadlo, že by se kdy promítal. (…) Vědět, že ten film někdy někomu ukážu, šel bych na to jinak. Vědět, že se dostane na festival a já ho tam pošlu, nalil bych do něj desetkrát víc peněz,“ dodává Rodriguez.
Takže – když vám třeba na přednášce selže projektor, můžete místo prezentace téma představit v jednoduchých, ručně kreslených obrázcích na tabuli. Nebo můžete účastníky povzbudit ke konverzaci. Zkrátka nechte projektor být, máte spoustu dalších možností.
Pokud budu parafrázovat výrok Henryho Forda – ať už si myslíte, že vám nefungující projektor neuškodí, nebo si myslíte, že vám naopak zruinuje přednášku, v obou případech budete mít pravdu.
Když jsem vystupoval poprvé před lidmi, byl jsem neuvěřitelně nervózní. Nikoho v publiku jsem neznal. Stál jsem dole, přede mnou se zvedalo hlediště, lidé pokašlávali, bavili se mezi sebou. Bylo to utrpení. Byl jsem přesvědčený, že to nezvládnu. A opravdu – bylo to hrozné. Vyschlo mi v puse, snažil jsem se mluvit spisovně, tvářit se jako expert. Vypreparoval jsem ze svého vystoupení jakoukoliv známku života.
Ještě dlouho poté mě to strašilo. Proto jsem spoustu věcí změnil. Mluvím jen o tématech, ke kterým mám blízko. Mluvím, jak mi zobák narostl. Vtipkuju a neberu se vážně. Postupně jsem se otrkal. Každá nová přednáška, každé nové vystoupení je pro mě trénink, ne finále mistrovství světa. A dneska už mi nedělají veřejná vystoupení problém. Dokonce si je užívám.
Jak říká Robert Rodriguez: „Musíš se umět podívat na své neúspěchy a vidět, že každý skrývá klíč k nějakému budoucímu úspěchu.“
Poslechněte ho. A využijte všechno.
Nové díly Tvůrcastu
Pozor! Tvůrcast, podcast od tvůrců pro tvůrce, dospěl a má zbrusu nový vizuál:
V květnu jsme spolu s Pickey vydali pět nových epizod. Pokud jste je prošvihli, teď je můžete všechny dohnat:
22. díl: Jak psát dobré popisy podcastových dílů
Mají být podcastové popisy dlouhé, nebo radši krátké? Osvědčují se v nich odrážky, nebo jen textové odstavce? Omrkl jsem, co radí lidé ze Spotify.
23. díl: Jak si najít svoje téma
Správné téma pro obsahový projekt vybírejte dobře – jen tak u něj vydržíte dlouho. Po čem sáhnout a čemu se vyhnout? A jaké otázky si položit, než začnete?
24. díl: Kreativita má dlouhé nohy. Proč byste měli chodit
Zdánlivě obyčejná procházka vede k volnějšímu toku myšlenek a větší kreativitě. Jak to funguje? A jak dostat chůzi do denního režimu?
25. díl: Beze srandy! Co se můžou tvůrci naučit od komiků?
Co se můžete jako obsahoví tvůrci přiučit od stand-up komiků Jerryho Seinfelda, Chrise Rocka, Kevina Harta, Steva Martina a dalších?
26. díl: Co víte o strategické prokrastinaci? Zkuste to!
Odkládání práce nemusí být jen prachsprostá neřest, ale taky docela účinná zbraň – nejen pro obsahové tvůrce. Využijte to.
Komunita obsahových tvůrců roste
Jsem nadšený, že v naší on-line komunitě pro obsahové tvůrce na Discordu pořád přibývají noví členové. Můžete se k nám přidat, obzvlášť když místenka v klubu přijde jen na necelé kilo měsíčně, což je dneska o dost levnější než kafe a něco dobrého k tomu.
A proč byste se měli přidat? Protože když jste mezi svými, máte větší šanci uspět.
Jak píše Billy Oppenheimer: „Řekněme, že chcete hrát country. Výhoda života v Nashvillu není jen v tom, že se tam toho děje nejvíc. Je i v tom, že jste tam obklopeni lidmi, pro které je normální živit se country muzikou. Kdybyste místo toho žili třeba v Marylandu, mohli byste být obklopeni těmi, kteří by vám radili, ať se raději věnujete nějakému normálnímu povolání.“
Přesně. V naší komunitě vám nikdo nebude radit, abyste neztráceli čas obsahovými projekty. Budete mezi svými.
Newslettery už jsou na vlastní doméně
Na pražském srazu portálu Na volné noze mi webmistr Honza Bien radil, abych přehodil Newslettery na vlastní doménu. Mohl si hlavu ukroutit nad tím, že už na ní nefrčí dávno – obzvlášť když jsem mu řekl, že to u Substacku stojí jenom 50 dolarů. Jednorázově.
Hmm, doménu jsem měl, ale neřešil jsem to a jen jsem ji přesměrovával na Substack. Ale protože Newslettery slaví v květnu třetí narozeniny, řekl jsem si, že jim to dám jako dárek.
Je to celkem snadná procedura – vlastní doménu na Substacku nastavíte v Settings, kde pod položkou Domain najdete možnost přidat doménu (Add custom domain).
Kliknete na tlačítko, vyplníte údaje z platební karty a – tradááá.
Celé to zabere jen pár minut, ale háček to má. Substack si poradí s www.doména.cz, ale už ne s doménou bez www. I na to je snadné řešení.
Existují služby poskytující přesměrování domén (hledejte v Googlu „naked domain redirect“). Sám jsem sáhnul po NakedSSL, která je placená (sakumprásk to za jednu doménu stojí necelých 12 euro na rok).
I procedura v NakedSSL byla rychlá – zaregistrujete se, zaplatíte, přidáte doménu a podle instrukcí doplníte tzv. A záznam u svého registrátora.
Do hodiny už by mělo všechno běžet.
Co mě cvrnklo do nosu
💌 Tip na newsletter. Znáte Sami z dat, newsletter datového týmu Českého rozhlasu? Odkazují v něm na svoje i cizí články. K tomu přihazují tipy na šikovné nástroje. Vždy jednou měsíčně. Omrkněte ho.
🤝 Potkáme se? Jestli máte v sobotu 3. června pořád ještě volno v kalendáři, můžeme se potkat – na Festivalu o psaní (marketingovém i tvůrčím).
🔥 Nebojte se mnoha různých projektů. Novinář a spisovatel Tim Harford v rozhovoru s Tylerem Cowenem zmínil, že rád přepíná mezi několika rozpracovanými projekty. Mám to stejně – rád přeskakuju z jednoho projektu do druhého, obzvlášť když se na něčem zaseknu. Většinou se mi nechce sedět stále nad stejnou věcí a snažit se ji rozlousknout. „Kierkegaard tomu říkal střídání plodin,“ podotkl Harford s tím, že on sám to nazývá zpomaleným multitaskingem. „Je pozoruhodné, kolik velmi úspěšných lidí to praktikuje. Rozdělané projekty poskytují úlevu. A taky se vzájemně obohacují. Samozřejmě je tu riziko, že to přeženete, ale myslím, že lidé se toho bojí až moc. Pokud si dokážete práci rozumně zorganizovat, můžete mít rozjetých mnoho různých projektů a hodně z toho vytěžit.“ (Mimochodem, ve stejném rozhovoru Harford nádherně přerámoval i obavy z veřejných vystoupení: „Jsem introvert a miluju veřejná vystoupení, protože jsem rád sám – a nikde nejste víc sami, než když jste na pódiu. Nikdo vás neruší. Je to skvělý způsob, jak komunikovat s lidmi, protože vám do toho nikdo nemluví.“)
🎤 Co uměla Tina Turner. Ilustrátor Vojta Jurík kdysi sepsal pět nejdůležitějších věcí, které ho o životě naučila Tina Turner. Když zemřela, připomněl je ve svém newsletteru. „Po rozvodu získala kýženou svobodu, ale přišla o všechno včetně práv na svoje písničky. Protloukala se po Americe jako zpěvačka v hotelech a kasinech, ale nikdy se nevzdala a bojovala s nepřízní osudu. Nakonec znovu nastartovala svoji kariéru a byla mnohem úspěšnější než kdy předtím,“ popisuje Vojta, na co si vždycky vzpomene, když má pocit, že se mu nedaří. Přečtěte si i další čtyři body, stojí to za to.
✅ Komplimentů není nikdy dost. „Když si o někom myslíte něco hezkého, měli byste mu to říct,“ píše Derek Sivers. Dodává, že se to týká i známých lidí, u kterých byste čekali, že se musí v komplimentech brodit. A ono ne. To je taky důvod, proč do všech pořád hustím, aby dali vědět svým oblíbeným tvůrcům, že dělají dobrý obsah. Nemusí to být žádná slohovka na tři stránky, často stačí i prosté: „Díky.“ (Ovšem jak pro změnu radí tvůrcům Roman Věžník – nenechte případný kompliment vyšumět a taky za něj poděkujte.)
🇺🇦 Sláva Ukrajině. Najděte svůj způsob, jak pomáhat. Je to pořád potřeba. Díky!