Duben 2024: O chytrých selháních
Selhání nejsou stejná, některá jsou chytřejší než jiná. A pokud pravidelně inteligentně neselháváte, tak pravděpodobně nepracujete na plný výkon.
Selhávejte, ale chytře
Znáte tu mantru, že byste měli selhávat rychle a často? Amy Edmondson s tím nesouhlasí – tvrdí, že byste měli selhávat chytře.
Ehm, pardon, to jde?
Ano. A Amy Edmondson o tom něco ví – neúspěchy studuje přes třicet let a napsala knihu Right Kind of Wrong: The Science of Failing Well (Správný druh chyb: Věda o dobrém selhání).
Selhání podle ní nejsou stejná, některá jsou chytřejší než jiná. Říká dokonce, že pokud pravidelně inteligentně neselháváte, tak pravděpodobně nepracujete na plný výkon.
Proč jsme z nezdarů podělaní strachy
Nesnášíme je, protože se snažíme o předvídatelnost, hrajeme na jistotu. Neúspěchy považujeme za známku neschopnosti a neefektivity. A takoví být nechceme – před ostatními se snažíme vypadat co nejlépe, ukazujeme jen to, co se povedlo, hlavně žádné nezdary.
Proto vlastní selhání tak rádi zamlčujeme nebo z nich viníme ostatní (případně síly, které jsme nemohli nijak ovlivnit).
Proto neriskujeme.
Má to důvod – v dávné historii vedlo riskování k vyobcování z kolektivu a téměř jisté smrti. Dneska je to ale instinkt, který nás brzdí.
A začíná to už na základce. „Spousta dětí tam začne věřit, že jedinou věcí, která má hodnotu, jsou správné odpovědi,“ řekla Amy Edmondson v Hyde Parku Civilizace na České televizi.
Jenže když se věnujete jen tomu, co umíte a co vám jde, škodíte sami sobě i celé společnosti. Protože pokud to, co děláte, není těžké a neselháváte, nikam se neposouváte.
Nejdůležitější je cílit na výhru
Amy Edmondson říká, že úspěšní lidé na to jdou jinak. „Bez selhávání hrajete, abyste neprohráli, ale nikdy nevyhrajete. V životě je nejdůležitější cílit na výhru. Počítejte s tím, že občas neuspějete – oklepete se z toho, poučíte a zkusíte to znovu, abyste se posunuli k dalšímu nezdaru. Takhle to dělají ti nejlepší z nejlepších, kteří selhávají častěji než my ostatní.“
Nikdo nechce selhávat, ale musíte na to být jednoduše připraveni.
„Neselhal jsem. Úspěšně jsem odhalil 10 tisíc řešení, která nefungují,“ prohlásil Thomas A. Edison. V jeho hlášce je skrytá esence toho, čemu Amy Edmondson říká inteligentní selhání.
Takové není každé. Jsou tři druhy nezdarů:
Základní. Stojí za ním chyba, lehkovážnost, nedbalost. Víte, jak to udělat správně, ale nezachovali jste se tak. Třeba když řídíte unavení a bouráte nebo když jste nepozorní při manipulaci se strojem a zraníte se. Jedním z řešení, jak takovým chybám předcházet, můžou být kontrolní seznamy (checklisty).
Komplexní. Způsobuje ho vzájemná souhra mnoha faktorů. Může jít třeba o důsledky malých selhání, která zůstala nepovšimnuta a bohužel se seřadila nesprávným způsobem. Výsledkem bývají nehody. Někdy katastrofické.
Inteligentní. To je ten správný neúspěch – jde o výsledek záměrného experimentu, při kterém zkoušíte něco nového. Víte, že se to může a nemusí povést a že to napoprvé nejspíš neuděláte dokonale. Vždycky ale získáte nové informace nebo dovednosti.
Dobrá, jak tedy selhávat inteligentně
1. Riskujte v tom podstatném. Zkoumaná příležitost pro vás musí být něčím významná, neměl by to být jen výstřel do tmy ze zoufalství.
2. Udělejte si domácí úkoly. Vycházejte ze současných znalostí, nepodceňte přípravu, rešerše. Neopakujte chyby z minulosti. Vaše pokusy by sice měly být neotřelé, ale zároveň založené na dobrých informacích.
3. Stanovte předpoklady. Přesně specifikujte, co testujete, co chcete zjistit. Musíte dobře mířit – jen tak může být výsledek takový, abyste se z něj poučili.
4. Hlavně s rozumem. Náklady a rozsah experimentu by měly být co nejmenší, aby vás neúspěch úplně nesejmul. Pouštějte se jen do toho, co zvládnete. Například když zkoušíte nový recept, otestujte ho, když jste doma sami, ne když si pozvete hosty na večeři.
5. Počítejte se selháním. Když se pouštíte do něčeho nového, předpokládejte, že nemusíte uspět. Měli byste rozumět rizikům, snažit se je maximálně zmírnit, ale zároveň se připravit na vše.
A pak přichází to nejzásadnější – poučte se z neúspěchu.
Amy Edmondson radí, abyste změnili nastavení z přítomnosti na budoucnost. Protože inteligentní neúspěch je vaše investice, která by se měla zúročit. Už jste investovali čas, energii, peníze, tak udělejte i další krok – rozeberte nezdar na součástky a co nejpodrobněji popište, co se stalo.
Může to trvat pět minut, pět hodin nebo pět let, ale měli byste to udělat.
Hledáme viníky, ne to, co se stalo
Když se něco podělá, co děláme nejčastěji? Zjišťujeme, kdo za to může a proč se to stalo. Abyste nezdar rozpletli, postupujte opačně – nejdřív zjistěte, „co“ se stalo, až později hledejte „proč“ a „kdo“.
Amy Edmondson zmínila havárii raketoplánu Challenger, při které 28. ledna 1986 zahynulo sedm astronautů. Katastrofu tehdy způsobilo zametání problémů v NASA pod koberec.
Ponaučení bylo prosté – tragédii se dalo předejít, kdyby lidé vyjádřili svoje pochybnosti před nadřízenými. Jenže hrozba selhání nebyla jednoznačná, a tak raději mlčeli. Nechtěli být za potížisty.
Z toho vyplývá, že vždycky nemusíte mít tvrdá data, někdy stačí pocit. To, že dokážete intuitivně rozpoznávat určité vzorce a vycítit riziko, přestože ho nedokážete pojmenovat.
Vytvořte psychologické bezpečí
Aby se lidé nebáli ozývat, musí cítit psychologické bezpečí. Jak ho vykouzlit, když jste šéfové?
1. Vytvořte prostředí, kde můžou lidé otevřeně mluvit, kde se jen nedrží huba a krok. Otevřeně mluvte o tom, že vstupujete na nejistou půdu, když se pouštíte do nových věcí.
2. Rozmluvte lidi, ptejte se jich, co si myslí. Když u důležitého rozhodnutí všichni souhlasí a nezazněl jediný nesouhlasný názor, je něco špatně. Taky můžete vybrat někoho, kdo bude záměrně hrát roli ďáblova advokáta a vnese do debaty pochybnosti.
3. Kontrolujte své reakce, a pokud se někdo ozve a je proti, reagujte s nadhledem a empatií.
V článku na Harvard Business Review připomíná Amy Edmundson příběh Alana Mulallyho. Když přešel z Boeingu do vedení Fordu, zavedl nový systém pro odhalování problémů. Chtěl, aby manažeři své reporty označovali barvami – zelenou, když je vše v pořádku, žlutou jako upozornění a červenou pro vážné potíže. Na prvních schůzkách ale všichni manažeři označovali své zprávy zeleně.
Mulally byl frustrovaný, protože Ford v předchozím roce prodělal balík. Tak jak to, že podle manažerů bylo všechno v pořádku? Pak jednou přišla první žlutá zpráva, zmiňující vážnou vadu produktu, která pravděpodobně zpozdí uvedení na trh.
V místnosti zavládlo hrobové ticho, které Mulally přerušil potleskem. Co bylo dál? Reporty na dalších týdenních poradách se najednou začaly hemžit různými barvami.
Co říkají ti nejlepší
Jak řekla Amy Edmondson, ti nejlepší z nejlepších selhávají častěji než ostatní. Platí to třeba pro basketbalovou legendu Michaela Jordana.
Uvedl: „Za svou kariéru jsem minul přes 9000 hodů. Prohrál jsem skoro 300 zápasů. Šestadvacekrát mě vybrali, abych rozhodl zápas, ale netrefil jsem. Ve svém životě jsem selhával znovu a znovu a znovu. A právě proto se mi daří.“
Nebo Gene Kranz, legendární ředitel misí Gemini a Apollo – ten zase vyzýval parťáky ve středisku řízení kosmických letů NASA, aby byli tvrdí a kompetentní.
„Být tvrdí znamená, že se nikdy nevyvlékneme z odpovědnosti, protože jsme navždy zodpovědní za to, co uděláme, nebo za to, v čem selžeme. Být kompetentní znamená, že už nikdy nebudeme brát nic za samozřejmé, nikdy se nepřestaneme učit,“ řekl poté, co kvůli požáru během příprav na první misi Apolla zemřeli všichni tři astronauti.
Jak s inteligentními selháními začít
Pusťte se do něčeho nového – třeba do koníčku, který jste si přáli vyzkoušet a od kterého nic velkého neočekáváte. Nebo do nějakého nového obsahového projektu, který jde za rámec toho, co umíte. Nebo, hmm, vyrazte na rande.
Nezapomínejte mnohokrát potvrzené – největší výčitky míváme z nedostatku odvahy, že jsme něco neudělali, protože jsme se báli neúspěchu, ne z toho, že jsme něco udělali a nevyšlo to.
A můj plán?
Snížit počet jednoduchých selhání tím, že dostanu základní věci co nejvíc pod kontrolu. Zkusit předvídat a zmírňovat komplexní selhání. Nebát se inteligentních selhání – těch chci mít v životě víc, ne míň.
Inboxmánie
Nová rubrika, ve které každý měsíc představuju pár fajn newsletterů. Českých i zahraničních.
1. Arnold’s Pump Club. Neříkejte, že ještě neodebíráte psaníčka od Arnieho Schwarzeneggera? Terminátor (spolu se svým týmem) posílá každý všední den tipy, jak být silnější, zdravější a spokojenější. Mimochodem, Arnold není newsletterový zelenáč – začal psát už před třemi lety a vypadalo to takhle.
2. Milej zlatej. Roman Věžník říká, že tuctový newsletter by ho nebavilo psát. A jeho Milej zlatej je všechno možné, jen ne tuctový. Když mi na začátku roku 2021 přišlo první vydání, bylo to jako zjevení. Svérázně píše o copywritingu i o práci na volné noze.
3. Mlsný zpravodaj. Mám rád newslettery, které mi ukazují určitý kousek světa ze své perspektivy. Tomáš Shejbal každý měsíc vyzobává tipy k bezobalové domácnosti a ekologii obecně. Baví mě to – a třeba se jednou k té nule odpadů společně dohrabeme.
Rychlý newsletterový tip
Před pár dny mi přišel nejmenovaný newsletter o tom, jaké posílat newslettery, když je za rohem květen. To máte svátek zamilovaných nebo den matek, že? Takže co by prý bylo nejlepší? Hmm, nejdřív vykutat nevyužité valentýnské nápady a opentlit je „májem, lásky časem“ a v druhé vlně vyždímat nějaké ty emoce z mateřství.
Jako vážně?
Pokud to uděláte, postavíte se do čela všech jezdců newsletterové apokalypsy. Stanou se z vás strojení, sebestřední panáci, bez kapky úcty k času čtenáře.
Protože:
Tohle budou dělat všichni.
Jo, můžete zkoušet posluchače okouzlit medovým hlasem Karla Gotta, ale když v rádiu uslyším jenom slaďáky, vypnu ho a navrch prohodím oknem. Potřebuju taky nějaký ten rock, rap, soul, jazz. Trochu to rozjet, okořenit.
Co dělat místo toho? Je to docela snadné. Pro začátek stačí pět zlepšováků:
1. Udělejte to jinak. (Nebo to aspoň zkuste.)
2. Neberte se tak vážně. (Nebojte se vtípků, gifů, memů.)
3. Přidejte více osobitosti. (Máte snad nějaký vlastní názor, ne?)
4. Pište, jak mluvíte. (Vykašlete se na formality.)
5. Buďte rozpoznatelní na první dobrou. (Najděte svůj hlas.)
Takže – tentokrát bez líbivých keců na začátku, běžte rovnou k věci a ukažte mi, pro co jste zapálení. Vyhněte se sladkým a nicneříkajícím řečičkám o lásce a mateřství – všichni ví, že chcete něco prodat, nestyďte se za to. Jen na oplátku nabídněte opravdovou hodnotu i čtenáři, proboha, když už vám dal tu šanci a otevřel e-mail.
Pište newslettery, které budou lidé chtít přeposílat. Ne takové, u kterých budou po první větě zívat a hledat odpadkový koš.
P. S.: A tady se pro inspiraci podívejte, jak taky může vypadat a znít tisková zpráva o akvizici. V hlavní roli Really Good Emails.
Co zaznělo v Tvůrcastu
Nové díly Tvůrcastu, podcastu pro obsahové tvůrce, vycházejí vždycky v pondělí ráno. Zadarmo je každá druhá epizoda, všechny jsou k mání jen pro podporovatele a členy naší on-line komunity na Discordu (měsíční předplatné vás přijde na necelou stovku, získáte přitom know-how za mnoho tisíc).
Poslechněte si, o čem jsem v Tvůrcastu mluvil v dubnu:
70. díl: Konec obav a stresu. Tyhle dva fenomény vás zbytečně brzdí, odhalte je
Myslíme si, že do nás ostatní vidí, že vědí, jak se cítíme, na co myslíme. K tomu se domníváme, že všichni okolo věnují našemu chování obrovskou pozornost. A domýšlíme si, že nás za všechno tvrdě odsuzují. Jak je to doopravdy a co s tím dělat?
▶️ Přehrát epizodu na Forendors (jen pro podporovatele – za 99 Kč měsíčně)
71. díl: Hemingway, Čajkovskij a další radí, jak na tvůrčí blok
Podíval jsem se na to, jak s tvůrčím blokem bojovali nebo bojují umělci nebo tvůrci. Včetně velikánů, jako byli spisovatel Ernest Hemingway nebo hudební skladatel Petr Iljič Čajkovskij. Protože strategií, jak se pohnout z místa, není nikdy dost, že?
72. díl: Časová chudoba je mrcha. Jak získat více času na své obsahové projekty?
Časová chudoba je chronický pocit, že máme příliš mnoho věcí na práci a příliš málo času na jejich vyřízení. Ovlivňuje to naši výkonnost, kreativitu, zdraví nebo vztahy. Zaneprázdnění lidé si navrch méně věří. Jak s tím zatočit a získat více času?
▶️ Přehrát epizodu na Forendors (jen pro podporovatele – za 99 Kč měsíčně)
73. díl: Češi a placený obsah? Funguje to. A jaká poučení si můžou tvůrci vzít z budování Forendors?
Platí Češi za obsah? Kolik tvůrců najednou podporují? Jak dlouho u předplatného vydrží? A nepřeskakují jen z květu na květ, každý měsíc k jinému tvůrci? Který formát frčí nejvíc? Otázky, samé otázky – díky statistikám z Forendors získáte i odpovědi.
74. díl: Podcasty a newslettery jsou kámoši jak hrom
Podle mě spolu podcasty a newslettery skvěle ladí. Newslettery jsou navíc výhodnější než sociální sítě, protože u nich se vám nestaví do cesty algoritmy. A tak vám přiblížím, jak o podcastovém newsletteru přemýšlet. Jak by vám mohl sloužit, co byste z něj mohli vytěžit.
▶️ Přehrát epizodu na Forendors (jen pro podporovatele – za 99 Kč měsíčně)
Jak si v životě vytvořit více času
Kamarád Tomáš Vachuda dopsal po šesti letech knihu – o čase a jak si ho vytvořit více. Nazval ji příhodně Časotvorba a k mání je zatím jako e-book (pevně věřím, že dříve nebo později bude i tištěná – jednu ukázkovou pro zarputilé milovníky papíru už máme doma a je to solidní bichle).
O tom, co Tomáš píše, jsem průběžně slýchal při našich setkáních. Jeho kniha se – alespoň u nás doma – stala legendární. Byla to taková paní Columbová, dost se o ní mluví, ale nikdo ji ještě neviděl. Ale nakonec se objevila!
A navrch se mě letos v lednu Tomáš zeptal, jestli nechci do knihy přispět. Chtěl jsem. Stejně jako mnoho dalších – třeba Michelle Losekoot, Janka Chudlíková, Aneta Martinek, Hanka Jadavan, Eliška Šestáková, Dan Gamrot nebo Roman Věžník.
Měl jsem na výběr z několika témat (denní rutiny, běhání, přerušovaný půst a další), ale nakonec jsem sáhl ještě po jiném – strategických procházkách. Chůze je pro mě součástí kreativní prokrastinace, což je jedno z mých velkých životních témat. Ale to už dobře víte, pokud mě čtete déle.
Můj příspěvek si přečtěte níže. Další ukázky z knihy najdete přímo na webu Časotvorby. A taky si Tomáše poslechněte v podcastu Na volné noze.
Nápady je třeba vychodit
Jsem fanda kreativní prokrastinace. Podle vzoru kopr, což je kurevský odpor k práci, ji zkracuju na krepr. Krepr je životaschopný koncept. Protože přemýšlení potřebuje čas. Někdy hodně. A tak mu ho dávám. První myšlenky jsou fádní, až ty další jdou do hloubky. Dávají větší smysl.
Šetří čas nevěnovat se banalitám, ale mít věci lépe promyšlené.
Jak kreativně prokrastinuju? Nejraději u chození. Jednoduchá procházka uvolní tok myšlenek – a taky kreativitu. Nejlepší je to přímo během chůze, ale funguje to i s lehkým zpožděním. Chvíli poté, co dokráčím.
Chodím často a rád. Na schůzky i z nich. Navíc vyrážím na procházky i každé ráno – když zrovna neběhám.
Moje ranní procházky mají pevnou strukturu. Jdu vždycky hodinu – půlhodinu tam, půlhodinu zpět. Pokaždé stejnou trasou, abych nemusel přemýšlet, kam jdu. Žádná hudba, žádné podcasty. První půlhodinu řeším konkrétní věc, se kterou potřebuju pohnout – obracím ji v hlavě ze všech stran. Často mě napadne fajn řešení. V druhé části procházky nechávám mysl, ať si bloudí, kudy chce. A vynořují se nápady k různým projektům.
Každou myšlenku, která mě při chození napadne, si nadiktuju do mobilu a pošlu do e-mailu. Když pak doma sednu k tabletu reMarkable nebo počítači, protřídím je, dopíšu si poznámky, rozvinu je. Prakticky už jen přepisuju a upravuju. Nesmírně efektivní.
Digitální nomádství je životní styl, kdy lidé vyrážejí za prací do cizích zemí a propojují zábavu s povinnostmi. Můj přístup k práci, kreativitě a produktivitě by se dal nazvat digitálním chodectvím. Snažím se krátké procházky co nejvíce provázat s prací – třeba jít 30 minut do nějaké kavárny, tam zhruba hodinu pracovat, a pak zase vyrazit na špacír do jiné kavárny.
Věci se nedají vysedět, zato se dají vychodit. Proto se snažím proložit jednotlivé pracovní bloky co největším počtem kroků.
Co mě cvrnklo do nosu
🐝 Novoty ve včelím úlu. Beehiiv je newsletterová platforma, kterou sleduju od prvních krůčků, testuju od loňského podzimu a mám ji rád. V dubnu, po třech letech fungování, přišla s překopanými cenovými plány. Výsledek je docela fajn. Třeba bezplatná verze toho teď umí fakt dost – můžete v ní nově mít vlastní doménu, až tři newslettery pod jedním účtem, přístup k API nebo segmentaci odběratelů. Zadarmo je Beehiiv až do 2500 odběratelů (pro představu, s Newslettery jsem se k tomuto číslu dohrabal z nuly za necelé čtyři roky).
🖼️ E-mail jako obrázek. Archivování e-mailů je vopruz – v nástroji EmailPreview můžete ze staženého e-mailu vykouzlit soubor JPEG, PNG nebo PDF, což je pro archivaci o fous menší vopruz.
🌐 Jeden účet by stačil, díky. Jak by se vám líbilo, kdyby vám stačil účet na jedné sociální síti a přitom by se všechno, co na ni postujete, dostalo i k vašim přátelům na jiných sítích. „Zveřejnili byste obrázek na Instagramu a vaši sledující by ho mohli vidět a komentovat na Twitteru. Nebo by si vaše tvíty četli na Tiktoku,“ píše David Pierce na The Verge. Dobré, ne? Přesně to by měl umožnit protokol ActivityPub – z dosud uzavřených sociálních sítí, které vás nutí, abyste si na každé z nich založili účet, by vytvořil něco jako e-mail. Protože když píšete z Gmailu, neřešíte, jestli je příjemce e-mailu taky na Gmailu. Ať je klidně na Seznamu nebo třeba Yahoo, vaše zpráva mu dojde. Stejně tak by vaši sledující na sockách měli být spojeni s vámi, ne s platformou, že? Jenže bacha. ActivityPub existuje už od roku 2018 a podobné snahy sahají až k základům samotného webu – přesto to nikdy nevyšlo. Článek na The Verge ale končí docela optimisticky: „Zdá se, že zásadní přesun od uzavřených platforem k otevřeným protokolům má takovou dynamiku jako nikdy předtím.“ Uvidíme.
🇺🇦 Sláva Ukrajině. Najděte svůj způsob, jak pomáhat. Je to pořád potřeba. Díky!