Březen 2023: O nezlomnosti tvůrců
Ivana Štefková učí ostatní, jak se ohnout, ale nezlomit. A protože to je něco, co by obsahoví tvůrci měli umět, aby vydrželi, chtěl jsem vědět, jak se přizpůsobovat změnám a neztratit přitom sebe.
Ohnout se, ale nezlomit
„Jsem psycholožka a vypravěčka. Dvanáct let objevuju téma resilience – umění ohnout se, ale nezlomit,“ říká Ivana Štefková, která resilienci věnuje hned dva newslettery – Ivana píše a odbornější Stéblo. A navrch má i on-line kurz Pramen. „Ukazuju, jak odpovídat na změny a neztrácet sebe. Zkoumám a učím, jak přetvářet životní otřesy. Pomáhám lidem vyprávět jejich příběhy tak, aby je posilovaly. Baví mě vytvářet prostor pro sdílení příběhů, splétat sítě mezi lidmi.“
Resilience se v médiích často překládá jako odolnost. Nesprávně. „Resilience je zároveň pružnost i pevnost,“ vysvětluje Ivana. Odvolává se na americkou psycholožku Emmy Werner, která na Havaji přes padesát let zkoumala děti vyrůstající v příšerných podmínkách. Žily v bídě, jejich rodiče se prali se závislostí na alkoholu i s duševními nemocemi. Přesto mnoho dětí prospívalo, byly úspěšné ve škole a vyrostly v sebevědomé dospělé lidi. Projevily ohromnou schopnost ohnout se, ale nezlomit.
„Když pro ně Emmy Werner hledala správný výraz, pomohl jí zeť. Pracoval jako strojař a to, co popisovala, mu připomnělo pojem z fyziky – tam resilience znamená schopnost neživých materiálů a konstrukcí vrátit se do původního stavu,“ říká Ivana. Navzdory silným tlakům ze všech stran si i děti na Havaji dokázaly uchovat tvar, vyrovnat se se změnami a přizpůsobit se jim.
Vědci si původně mysleli, že resilience je vlastnost, něco vrozeného a neměnného. To se ale nepotvrdilo. Emmy Werner zjistila, že jedním z ochranných faktorů u dětí na Havaji bylo, že si vytvořily silné pouto s pevnou dospělou osobou, třeba učitelem. Pomáhalo jim taky zapojení do komunity. „Potřebuješ mít v životě bezpečný vztah, který ti pomůže získat klid a vyvíjet se. Musíš mít aspoň jednoho člověka, o kterého se můžeš opřít,“ dodává Ivana.
Paradoxní je, že taková pozornost, jaká se věnovala dětem, už nemířila na dospělé. Přitom třeba po druhé světové válce se největší propad duševního zdraví týkal právě dospělých.
„I na děti padaly bomby a neměly co jíst, ale pokud kolem sebe měly dospělého, který udržoval představu, že svět je v pořádku, tak byly i ony v pořádku,“ zdůrazňuje Ivana a dodává: „Jsou studie z pásma Gazy, kde vybuchují bomby často, ale když pečující osoba, většinou matka, žije normální život, dítě nemá ani zvednutou hladinu stresu. Je to, jako by vyrůstalo někde u nás na vesnici. Naproti tomu dospělí hladinu stresu zvýšenou mají, ale už umí zvládat náročné situace natolik, že dokážou na dítě přenést klid.“
Jinými slovy – děti to mají kuriózně o něco snazší. Pokud mají dostatek bezpečných vztahů, mají velkou šanci, že se dobře rozvinou. Zato dospělí si musí umět poradit sami. Ale jak?
Tak předně – nemá smysl se ohlížet do minulosti. „Nemůžeme se vymlouvat na těžké dětství. To není k ničemu. Přesto potkávám spoustu dospělých, kteří se dívají do minulosti a věří, že když jí porozumí, tak jim najednou všechno zaklapne. Ale přehlížejí největší příležitost, kterou mají – změnit to, co se děje tady a teď, to doopravdy ovlivní jejich budoucnost,“ vypráví Ivana.
Doplňuje, že naše resilience stojí na čtyřech pilířích – těle, mysli, srdci a duši.
První pilíř: Tělo
Ivana upozorňuje, že se k tělu pod tlakem společnosti orientované na výkon chováme jako ke stroji. Proto mnoho z nás ani nenaslouchá tomu, co jim tělo říká. „Emoce považuju za komunikační jazyk těla, jenže spousta lidí takové emoce popírá. Když emoce nevyslyšíš a trvá to dlouho, přestože se tělo připomíná stále více, nakonec se to projeví – třeba bolestmi zad nebo delší nemocí,“ říká. Roli proto hraje, jak se k tělu vztahujeme – jestli se hýbáme, jestli trávíme čas venku, jestli mu nasloucháme.
Druhý pilíř: Mysl
„Na tom, co se děje v hlavě, samozřejmě záleží. Ale hlava je jen jednou částí resilience. Problém je, že jsme jako společnost posadili hlavu na trůn. A tak řešíme správné nastavení mysli a spoustu dalších věcí. Přitom nejlepší je čas od času z hlavy vystoupit a pomoci si v těžkých chvílích třeba tělem – když se nedaří něco dobrého vymyslet a termíny klepou na dveře, může být nejrychlejší a nejjednodušší změnou jít se na chvíli projít ven nebo si zaběhat,“ říká Ivana.
Třetí pilíř: Srdce
Srdce je metaforou pro vztahy. Ty koneckonců fungují podobně jako srdce, které pumpuje, stahuje se a otevírá. Kromě otevřených vztahů máme i takové, ve kterých nic nepouštíme ven. Právě vztahy jsou pro resilienci ohromně důležité – pohled druhých lidí potřebujeme. „Nevěřím tomu, že se vidíš celý, aniž bys slyšel druhé, jak tě vidí oni. I tvůrčí projekty děláme s představou toho, že si získají nějaké publikum. Když tvůrci své publikum nemají, často je to přestane bavit a skončí,“ popisuje Ivana.
Výzkumy dlouhověkosti mluví jasně – musíme mít svůj kmen. A tvorba je způsob, jak si kolem sebe vytvořit vesnici plnou lidí, kteří chtějí slyšet váš tvůrčí hlas. „Díky kvalitním vztahům jsme zdravější a šťastnější. Člověk by měl mít alespoň tři lidi, ke kterým může být otevřený, před kterými si nemusí nasazovat masku. Většina z nás má sotva jednoho,“ zdůrazňuje.
Protože vesnici potřebuje každý z nás, jsme zodpovědní za to, abychom si ji kolem sebe stvořili a udržovali. „Alespoň pokud člověk chce, aby se mu dařilo,“ dodává Ivana. „Musí to ale být vesnice opravdových, živých lidí, se kterými se vidíme, kterých se můžeme dotknout. Přátelé na Facebooku se nepočítají.“
Podpůrná komunita, utkaná z přediva vztahů, představuje v resilienci pružnost. Vztahová síť toho navíc pojme opravdu hodně. „Když tě něco zasáhne a máš kolem sebe pár blízkých lidí, tak je to pro tebe bezpečné. V tom byla třeba i síla náboženství – to, že člověk každou neděli přišel mezi lidi, které znal, společně si něco zazpívali, něco si poslechli, na konci si podali ruku, byl ohromně léčivý prvek, který jsme zatím ničím nenahradili. Když už se něco podělá, většina lidí si i odbornou pomoc najde – jenže důležité je těm nárazům do zdi předcházet.“
Zároveň je podle Ivany ošidné redukovat vztahové poučky na jednoduchá moudra. Třeba takové, podle kterého to, jak prospíváte, ovlivňuje pět nejbližších lidí, jimiž se obklopíte. „Pak můžeme zabít vztahy, které nejsou špatné, jen ti lidé holt nejsou naší dnešní optikou úspěšní. Tím si škodíme. Výkonový pohled na vztahy je chyba.“
Proto je v pořádku, když jako tvůrci máte kolem sebe lidi, kteří nemají tisíce odběratelů newsletterů, posluchačů podcastu nebo sledujících na sociálních sítích. Stejně tak je fajn, když lidé kolem vás nevydělávají miliony. Dokonce není žádný problém ani v tom, když vaši nejbližší nesledují váš obsahový projekt.
„Manžel můj newsletter nečte a nevadí mi to – vztah přece plní více rolí. Neznamená to, že mě nepodporuje,“ vysvětluje Ivana. „Mám spoustu jiných čtenářů, ani o nich nevím. Spousta z nich neodpovídá, až když delší dobu nepíšu, ozvou se: ‚Piš, ráda si tě čtu.‘ A tohle je důležité – v krizových momentech o nich najednou víš.“
O takové podporovatele přitom obsahoví tvůrci často moc nepečují. Zvlášť když svůj projekt monetizují, starají se hlavně o skupinu platících fanoušků. A někde mimo jejich zorné pole žije výrazně větší skupina lidí, kteří je citují nebo doporučují dál. Nepřehlížejte ji.
Vztahy bychom podle Ivany zároveň neměli zaměňovat za transakce. „Důležité je vychutnat si společný čas jen tak. Nemusíme každou společnou chvíli vyplňovat aktivitou nebo dosahováním cílů. Naší snahou by neměly být schůzky, ze kterých můžeme jen něco vytěžit – místo toho bychom měli o druhé projevit zájem, naslouchat si, vyjadřovat podporu, důvěřovat si,“ dodává.
Čtvrtý pilíř: Duše
Jako obsahoví tvůrci si nejspíš stále kladete otázku, čím můžete přispět. Hledáte cestu, jak najít svůj unikátní hlas. To všechno vzniká v tvorbě, jejíž metaforou je duše. Tvorba je specifická, nesmírně křehká a zranitelná činnost, při které se člověk musí hodně otevřít. Čtvrtý pilíř resilience tak tvoří prostor, kde se můžete realizovat.
Ale pozor – platí, že ne každou svou tvorbu, každý svůj projekt musíte nutně zpeněžit. Může zůstat koníčkem. „Třeba v Japonsku vnímají koníčky jako něco, co je vyživuje. Ti, kteří nemají koníček, jsou trochu trapní,“ usmívá se Ivana. I pro ni samotnou je psaní newsletterů tím, co ji vyživuje. „Když jsme měli hodně nemocné děti, tak jsem psát potřebovala. A když jsem nemohla, nebylo mi dobře. To byl ten důvod, ne že bych si psaním vydělávala.“
Dodává, že při hledání vlastního hlasu v tvorbě jí hodně pomáhá beletrie. „Je škoda, že spousta lidí čte jen knížky, jak být lepší. Sama mám nejraději příběhy v krásné literatuře, které se mnou něco dělají, které ve mně rezonují. Ukazují mi místo, odkud vyvěrají moje vlastní příběhy,“ uvádí.
Nejdřív postavte první tři pilíře
V ideálním světě byste měli mít už postavené první tři pilíře resilience, než se pustíte do svého obsahového projektu. „Když jdeme do světa se svým hlasem, měli bychom mít funkční tělo, hlavu bez bordelu a vztahy, o které se můžeme opřít. Jinak nás to může sejmout,“ říká Ivana.
Připomíná, že některé kultury pracují s perspektivou jednoho dne. „Není to tak, že by nepřemýšleli, kde chtějí být za tři roky, jde o to, že vědí, do čeho vloží dnešní den. Pro mě je to hodně důležitá perspektiva a v ideální den se postarám o všechny čtyři pilíře resilience – dám si s někým kafe, protože chci pečovat o své vztahy, jdu se projít, uvařím dobré jídlo, udělám něco, co mi dává hodnotu v práci, a stejně tak udělám i něco, kde nechám rozeznít svůj hlas, což je některý z mých tvůrčích projektů,“ vypočítává.
7 rad, jak trénovat naši resilienci
Žijeme v době, která nedrží pohromadě, která prakticky každý rok přeorává to, na co jsme byli zvyklí. Proto budeme resilienci – vlastní schopnost ohnout se, ale nezlomit – potřebovat mnohem víc. Jak ji trénovat?
Pěstujte běžné vztahy. „Na těle i na mysli už jsme v poslední době dost zapracovali. Řešíme jídlo, vylepšujeme spánek, nosíme věci, které měří tělesné funkce. Ale vztahy pořád ohromně podceňujeme. Zapracujte na tom, abyste kolem sebe měli lidi, se kterými se rádi uvidíte, pozdravíte, popovídáte si. A nebavte se jen s vrstevníky, hodně nám chybí i mezigenerační dialog. Mimochodem – znáte Roseto efekt? Je pojmenovaný podle americké vesnice, kde žili italští přistěhovalci, mezi kterými byla nízká míra srdečních chorob. Když je přijeli zkoumat, zjistili, že to je tím, jak tamní komunita drží pohromadě. A to přitom nežili zrovna zdravě – kouřili doutníky, jedli klobásy a karbanátky, hodně popíjeli a pracovali v břidlicových lomech. Večer se ale sešli a mluvili spolu. Stačilo to. Jakmile lidé začali vesnici postupně opouštět, efekt vymizel.“
Jeden člověk nestačí. „Mnozí z nás mají ve svém podpůrném týmu jen jednoho člověka, často je to partner. Když na něj všechno nahrnete, můžete ho úplně vyčerpat. K tomu dochází třeba na rodičovské, kdy žena všechno vrhne na partnera, který pak má chuť jít na tři piva a už se nikdy nevrátit. Okoukejte sílu podpůrného týmu třeba od profesionálních tenistů – není v něm jen trenér, ale taky fyzioterapeut, mentální kouč, tréninkový partner a další. A když vyhrají, poděkují všem. I vy potřebujete mít alespoň tři lidi, se kterými se můžete otevřeně bavit. Nezapomeňte o ně pečovat – udělejte si na ně vždycky čas, berte je jako svou prioritu.“
Najděte si tvůrčího parťáka. „Žijeme v mentalitě, která říká, že musíme věci urvat, dotáhnout a postavit se za ně sami – to mě rozčiluje. Je to největší kec naší kultury. Mým životním tématem je, že už nechci být silná za každou cenu. I když pocházím z generace žen, které byly neuvěřitelně silné a všechno zvládly, sama to tak nemám. Pro mě je důležité mít kolem sebe lidi, kteří mě drží. I vy popřemýšlejte o tvůrčím parťákovi, kouči nebo mentorovi.“
Zaměřte se na tělo. „Zvlášť pokud pracujete hlavou, soustřeďte se více na projevy těla. Je fajn, že se hýbáte, že sportujete, ale nepřehlížíte náhodou, jak tělo reaguje na různé situace? Třeba břicho je silný indikátor toho, že se kolem vás děje něco nezdravého. Pokud vás bolí břicho, je to jasný signál. Spousta lidí přitom vůbec netuší, co se jim v těle odehrává.“
Buďte hodinu denně venku. „Stačí vystoupit o dvě tři zastávky dřív a jít kus pěšky. Nepouštějte si nic do uší, nechte volně proudit myšlenky v hlavě. Anebo se někde venku na chvíli zastavte a jen tak se kochejte, ať si hlava odpočine.“
Chvalte se a nechte se pochválit. „Večer nebo na konci tvůrčího výkonu si sedněte a sepište, co se vám podařilo díky tomu, že jste něco udělali. Co se vám v novém newsletteru líbilo, s čím jste byli spokojení v nové epizodě podcastu. Nepište si, s čím jste spokojení nebyli, to dobře víte. Pište si věci, které byly dobré. Stejně tak si schovávejte i ohlasy, ve kterých vám lidé píšou, že se jim váš newsletter, blog, podcast nebo video líbily. Pamatujte ale taky na to, že jsou i dobré newslettery, na které nikdo neodepíše. Dobré sebehodnocení je základ, dobrá zpětná vazba bonus. Když přijdou těžké chvíle a nepůjde vám to, podívejte se do deníčku a přečtěte si to – jen co dočtete poslední stránku, budete vědět, že další newsletter umíte napsat, že umíte natočit další podcast. A budete vědět, že to má smysl.“
Nehoňte se jen za výkonem. „Někteří lidí, kteří chtějí být výkonní, třeba přestanou koukat na seriály. Ale to, že si večer pustíte s partnerem dva díly seriálu a pak to spolu probíráte, může být něco, co vám pomáhá. Nebo když spolu hrajete deskovky. Čtete beletrii. Zkrátka zdánlivě neproduktivně trávíte volný čas.“
Další zdroje o resilienci
Ivana píše. Bezplatný newsletter, ve kterém Ivana předkládá resilienci formou příběhů ze života svého i svých klientů tak, aby teorie, která se v nich zrcadlí, byla pro čtenáře stravitelná.
Stéblo. Obsahový newsletter na Pickey, více cílený na odbornější audienci, kde Ivana píše o resilienci. Navazují na něj placené tipy do schránky.
Pramen. On-line kurz resilience, který běží dvakrát ročně – na jaře a na podzim. Jeho jarní běh ještě můžete stihnout. „Hodně mě zajímá čtvrtý pilíř resilience – to je pilíř tvorby, procesu, jak najít svůj autorský hlas,“ uvádí Ivana.
Ženy plují na sever. Kniha od Mary Pipher, o které nakladatelství Alferia píše, že se dotýká témat, které řeší ženy po šedesátce. „Ale je to i pro lidi od třiceti. Nejen pro ženy, ale i pro muže,“ říká Ivana. Sám už mám knihu ve čtečce.
Čemu se vyhnout? „Knihám, které resilienci překládají jako fyzickou odolnost. Knihám, které říkají, že když uděláte jednu věc, váš život bude najednou skvělý – už třeba existují výzkumy, že jen samotné nastavení mysli nestačí. To je jen část jednoho pilíře resilience.“
Co mě cvrnklo do nosu
🎙️ Další čtyři nové díly Tvůrcastu. Co přibylo v březnu ve vašich podcastových aplikacích?
14. díl: Jak přemýšlet o vlastním placeném obsahu
V Česku funguje několik monetizačních platforem, které spojují obsahové tvůrce a jejich fanoušky. Pro ty z vás, kteří se chystají se svým placeným obsahem přiskočit na palubu, je to dobrá zpráva. Ale jak o vlastním placeném obsahu přemýšlet?
15. díl: Jak získat platící podporovatele
Když budujete obsahový projekt, jste uprostřed boje o pozornost. A takový boj nezvládnete s prstem v nose. Potřebujete mít po svém boku ty nejvěrnější fanoušky. Pokud je nedokážete oslovit, nebudete vydělávat.
16. díl: Jak vymyslet dobrý název
Proč by měl mít obsahový projekt vůbec nějaký název? Když máte se svým obsahem větší plány, udělá z něj vlastní název samostatnou jednotku. Navíc obsah beze jména se jednoduše špatně „prodává“. Jak na to?
17. díl: Jak propagovat podcast, aby posluchači přibývali
Pustili jste se do podcastu a hledáte cesty, jak ho dostat k posluchačům? Fajn, to je něco, co průběžně řešíme i v Tvůrcastu. A tak nastal čas, abychom se tomu společně mrkli na zoubek. Tady je pár tipů.
⏱️ Čas je skvělý filtr. Používali ho třeba i Beatles. Paul McCartney před lety na BBC vyprávěl, že pokud nebyli ve studiu, když dostali nápad na melodii, neexistoval způsob, jak si ho zaznamenat. „Nebyly žádné kazety, nic, kam by se to dalo nahrát. Člověk si to musel zapamatovat,“ uvedl s tím, že to nakonec považovali za dobrou věc: „Říkali jsme si, že když melodii do zítřka zapomeneme, tak zkrátka není dobrá. Jak můžeme čekat, že si takovou píseň zapamatují lidé, když si ji nepamatujeme ani my. A to jsme ji napsali teprve včera. Uvědomili jsme si, že píšeme písničky, které jsou zapamatovatelné, ne protože bychom to tak chtěli, ale proto, že si je musíme pamatovat.“
📨 Co to zas přišel za spam. Ale hezky pěkně. Newsletter značky Oatly pojmenovaný SPAM. A navrch s pořádnou reklamní kampaní. „Hluboký zářez do povědomí zaručen,“ píše Eva Žáčková v CopyDigestu. Pokud vás to zaujalo, rovnou omrkněte i rozhovor Ann Handley – povídala si s Kevinem Lynchem, kreativním ředitelem Oatly. Jak se Spam zrodil? „Někdo řekl: ‚Nebylo by vtipné, kdyby…‘ A následoval smích,“ popsal. V jedné z dalších odpovědí dodal: „Myslím, že odhodlání této značky je jednou z jejích nejnepřekonatelnějších výhod. Fakt nechápu, jak velký strach mají marketéři z kritiky. Proč se nedívat na kritiku jako na znamení, že lidem na tom záleží, brát ji jako začátek konverzace? Nutně nepotřebujeme být nenáviděni. Ale být ignorováni – toho je teď třeba se bát.“
🤔 Rychlé ne, dlouhé ano. Herec Matthew McConaughey je v Hollywoodu známý tím, že odmítá rychle, zato na jeho souhlas se musí čekat. V podcastu Daily Stoic vysvětlil, co dělá, než na něco kývne. Nejdříve žije dva týdny tak, jako by už řekl „ano“. Pokud ho to děsí, odmítne. Než ale definitivně souhlasí, trvá to ještě další dva týdny, které žije pro změnu tak, jako by řekl „ne“. Teprve podle toho, co při tom cítí, se rozhodne.
🐑 Jako hnát ovce po silnici. „Způsob, jak si člověk může vytvořit svůj styl, spočívá v tom, že za A přesně ví, co chce říct, a za B si je jistý, že přesně to říká. Čtenář, na to musíme pamatovat, nezačíná tím, že ví, co máme na mysli. Pokud jsou naše slova nejednoznačná, náš význam mu unikne,“ přemýšlel o psaní spisovatel C. S. Lewis, autor série Letopisy Narnie. „Někdy si myslím, že psaní je jako hnaní ovcí po silnici. Pokud je vlevo nebo vpravo nějaká otevřená brána, čtenáři do ní zcela jistě vstoupí.“
🔬 Je libo trochu vědy? Vědozvěstka Bára Dvořáková posílá na konci měsíce pořádnou nálož čtení ve svém Vědeckém oběžníku. Zaměřuje se hlavně na imunologii, mikrobiologii, psychologii a neurovědy, takže pokud vás zajímají novinky z těchto (i dalších) vědeckých oborů, ale nemáte čas je hledat nebo se vám nechce je překládat, račte prosím tudy.
❄️ Severní vítr v e-mailu. A ještě jeden newsletterový tip – Albína Mrázová posílá každý týden zprávy Ze Severu do mailu. Píše třeba o dánském zákonu o zamrzlém moři, kdy je v pořádku zbít Švédy holemi, pokud se jej pokusí přejít. A taky o švédském muzeu nechutného jídla. Nebo o grónských idiomech – třeba takovému závistivci se tam říká „qoorsiortoq“, což v překladu znamená „hledá moč“ (a dozvíte se taky, proč že se v Grónsku nepřipíjí na zdraví, ale na břicho).
🤑 Newsletter, nebo peníze? Obojí. Substack, ze kterého vám chodí i tyto Newslettery, nedávno požádal své uživatele o peníze. „Vlastněte kousek Substacku,“ stálo v předmětu e-mailu. Abyste takový kousek získali, stačí vám mít aspoň 100 dolarů a chuť poslat je Substacku. Aby tu chuť povzbudili, celé to samozřejmě píárově načančali: „Budování Substacku s jeho autory myslíme vážně a toto komunitní kolo financování je jedním ze způsobů, jak tento ideál zhmotnit. Děláme to proto, že dynamika platformy, jako je Substack, se změní, pokud jsou lidé, kteří na ní budují své podnikání, také jejími vlastníky. Děláme to proto, že to nejen přináší něco dobrého pro naši společnost, ale také to představuje příležitost pro lidi, kteří Substack používají, aby se podíleli na výhodách, které z budování této sítě plynou – včetně finančního zisku.“ Hmm, jak píše Elizabeth Lopatto na The Verge, jsou to spíš hezké řečičky, ne seriózní představení. Přesto necelých pět tisíc autorů už svou peněženku otevřelo – krátce po ohlášení komunitního kola tak Substack překonal původní cíl ve výši dvou milionů dolarů a navýšil ho na pět milionů. Jenže… „Je pro mě těžké číst to jinak než jako cynický trik, jak nalákat lidi,“ soudí Elizabeth Lopatto a dodává: „Nepřipadá mi to jako dobré znamení pro dlouhověkost Substacku.“
🚂 Vlaky. Věřili byste tomu, že než společnost Amtrak pustila do světa jednoslovný tvít „trains“ (vlaky), musel během tří měsíců projít sedmi koly revizí? Fakt že jo! S lepším hlodem už jít do hospody nemůžete.
🇺🇦 Sláva Ukrajině. Najděte svůj způsob, jak pomáhat. Je to pořád potřeba. Díky!