Červenec 2021: Dan Tržil nejen o podcastech
V Česku rozjel podcasty a teď se nově pouští i do youtubových videí. Je vtipné být znovu na začátku, říká Dan Tržil.
YouTube je pro mě nová hra
S Danem Tržilem jsme se potkali ve Vnitroblocku v pražských Holešovicích, kde má své studio. Nahrává tu nejen podcasty (např. vlajkový pořad Proti proudu), které v Česku v posledních letech pořádně zpropagoval, ale nově i youtubová videa. „Když jsem skočil do YouTubu, ocitl jsem se znovu na začátku. A je vtipné si to připomenout – vytvoříš obsah a máš u něj sto zhlédnutí. Pro někoho to může být fajn, ale ve srovnání s velkým podcastem je to málo,“ říká Dan.
Ovšem to, že s něčím zase začíná, si užívá. „Na YouTubu je mi na nic, že mám své publikum v podcastech. Je to nová hra. Musím se naučit její pravidla, úplné základy – jak fungují náhledové fotky, titulky a další věci. K tomu potřebuju myšlení začátečníka, a to je super. Naučil jsem se vychutnat si ten pocit, když něco neumím, dělám chyby, posílám to ven a trochu se přitom ztrapňuju,“ směje se. „Naštěstí jsem v pozici, kdy nepotřebuju na youtubových videích vydělávat. Beru to jako nový kreativní projekt, kde si můžu zkoušet různé věci a získávat zkušenosti. Jasně, topím v tom peníze a čas, ale jsem trpělivý a vím, že to nějakou chvíli zabere, že to nezlomím přes noc. Pomáhá mi, že už jsem to zažil s podcasty.“
Potřebujete k podcastu video?
Dan připouští, že zaspal a že se do youtubového světa měl pustit o pár let dřív. I proto hledá cesty, jak se odlišit. „Vsadil jsem na produkční kvalitu – aby to bylo dobré nejen obsahově, ale taky to dobře vypadalo. Používám víc kamer, pak to video taky někdo čistí, stříhá… Netuším, jestli je to správně, nebo jestli jen vyhazuju prachy. Možná to lidé vůbec neocení,“ uvádí Dan a pokračuje: „Pokud bych chtěl cílit jen na masu a čísla, tak bych se na formu vykašlal a soustředil bych se na obsah, konzistenci a kvantitu. Úplně s tím nesouzním, jenže trh a mainstream ukazuje, že to je cesta.“
A proč vůbec točí videa, když je jeho hlavní doménou audio? YouTube totiž pro řadu lidí poměrně překvapivě funguje jako platforma, prostřednictvím které poslouchají své oblíbené podcasty a objevují nové. Někteří tvůrci, kteří stejně jako Dan natáčejí rozhovory, tak mají na svých kanálech okolo 200 nebo 300 tisíc sledujících.
„Vždycky jsem preferoval audio a chytil se do pasti vlastního přístupu – že dělám věci tak, jak je sám vnímám. Protože jsem na YouTubu na podcasty nikdy nekoukal a neviděl jsem žádnou přidanou hodnotu ve sledování dvou lidí, jak si hodinu nebo dvě povídají, ignoroval jsem to. Mezitím tam vyrostla spousta ohromných podcastů, kteří sice dělají to samé, co já, ale jsou větší, protože jsou na YouTube,“ říká.
Tři nové podcasty denně
Na druhou stranu – právě to, že Dan dělá věci podle toho, jak je sám vnímá, stálo za tím, že začal tvořit podcasty. „Rád jsem je poslouchal, a tak jsem se do nich pustil. Byly doby, kdy jsem měl v pěti nejposlouchanějších podcastech tři svoje,“ usmívá se. To už je pryč, protože konkurence je mnohem větší než dřív – dneska podle něj vznikají tři nové podcasty denně. A naprostá většina z nich se rodí podle stejného mustru.
„Pro spoustu lidí znamená podcast rozhovor. Jenže začít dneska dělat podcast s tím, že si budeš povídat se zajímavými lidmi, je blbost,“ upozorňuje Dan. „Je tu deset dalších, etablovaných podcastů, které dělají přesně to samé. Na druhou stranu chápu, proč rozhovory vítězí – jsou nejsnazší, lidé je mají rádi, oceňují autenticitu, která se k podcastům hodí. Takže i když je rozhovorových podcastů neúměrně moc, sám je taky nejraději poslouchám,“ vysvětluje.
Vybírá si však hlavně americké podcasty, které jsou na jiné produkční úrovni. „Třeba Radiolab, to je naprosté mistrovství ve vyprávění příběhů pomocí audia. Uhranula mě např. epizoda o badmintonové čtyřhře na olympiádě v Londýně, kde šlo aktérům o to, aby prohráli, protože vítězná dvojice by v pavouku turnaje narazila na světové jedničky. Zápas se zvrtnul a sportovci soutěžili, kdo to víc podělá – kazili podání, trefovali síť, posílali míček do autu. K tomu rozladění diváci, šokovaní rozhodčí, úplně bizarní situace. A teď – jak takový zápas popsat pomocí audia? V Radiolabu to zvládli parádně – je tam slyšet svištění míčku, bučení diváků, úplně to posluchače vtáhne do příběhu,“ vypráví Dan.
Uznává ale, že v Česku je na podobně složitou produkci příliš malý trh, tvůrcům by se tak vložené peníze a práce navíc nevyplatily. O podobný podcast by se podle Dana mohla pokusit jen velká média. „Umí to Český rozhlas a částečně i Seznam Zprávy třeba v Českém podsvětí,“ říká. Dodává, že kromě inovativnějšího přístupu k audiopříběhům by podcastům prospěly i uzavřené série. „Přijde mi to jako zajímavější způsob, než se snažit tlačit nekonečný seriál. Je lepší vydat desetidílnou sérii o něčem, zhodnotit, co fungovalo, co ne, a pak se případně pustit do další sezóny.“
Podcasty nikdy nepřerostou rádio
Ještě pár let zpátky někteří lidé vyhlašovali, že podcasty zahubí rádio. Dnes je zřejmé, že budou existovat vedle sebe. Podobně jako vedle médií opírajících se o psané slovo existují newslettery. „Je super, že podhoubí ekonomiky tvůrců bobtná, ale velká média tady budou vždycky. Nemyslím si, že podcast bude někdy větší než rádio. Nalijme si čistého vína – když se mluví o tom, jak se v podcastové reklamě příští rok protočí 100 miliard, tak v rádiu to bude pořád mnohokrát víc. Newslettery nenahradí noviny, podcasty nenahradí rádio, spíš to bude vždycky nika, ve které budou moci lidé tvořit zajímavý obsah,“ uvádí Dan.
Překážek, aby malí tvůrci mohli konkurovat větším médiím, je mnoho. Chybí jim třeba spousta podpůrných rolí, které běžné redakce mají – od produkčního po obchodníka. „To všechno by museli zastávat sami,“ říká Dan.
Vzpomíná, jak pár měsíců zpátky uvažoval o tom, že osloví Danielu Písařovicovou, která odcházela z České televize, nebo Michaela Rozsypala, ten zase opouštěl Český rozhlas. „Chtěl jsem s nimi vymyslet nějaký podcast, ale oba shrábla DVTV,“ pokrčí rameny. „Mimochodem, když jsme u DVTV, ještě před třemi lety mi v rozhovoru Martin Veselovský říkal, že do podcastů nepůjdou, protože jsou průkopníci v online videu a chtějí se na to soustředit. Dneska už v podcastech jsou a frčí jim to. Přidávají nová jména, nové formáty. A všechny ty role, o kterých jsem mluvil, mají taky k dispozici.“
Možná se ale přece jen objeví cesta, díky které budou moci menší tvůrci lépe odolávat mediálním domům – rostoucí síla ekonomiky tvůrců nakonec může vytvořit prostor pro specializované agentury, které by obstarávaly servisní role pro tvůrce. „Dříve řešily influencery, pak zastupovaly youtubery, teď by mohly pomáhat tvůrcům, aby se naplno soustředili na obsah. Uvidíme,“ uzavírá Dan. (Hmm, neplánujete v tomhle ohledu někdo něco?)
3 rady pro tvůrce
Když se Dana lidé ptají na to, jaký je recept na úspěšný podcast, většinou odpovídá podobně jako já ohledně newsletterů – žádná magická formulka neexistuje. „Za ty stovky podcastů jsem nepřišel na nic jiného než kvalitu, konzistenci a opakování. Ale lidé to nechtějí moc slyšet. Říkají si: A tohle má být všechno?“ směje se.
Dělejte to pro sebe. „Můžete si udělat analýzu, zkoumat cílové publikum a vymyslet zajímavé téma, které bude lidi bavit. Jenže největší problém je, když to, co děláte, nebaví vás. Proto jsem vždycky všechno dělal hlavně pro sebe. A to samé říkám i firmám, které chtějí dělat podcast – musí to bavit člověka, který ho bude mít na starosti. Nesmí to být jen otrava, povinnost. Pak je šance, že ho vydrží dělat tak dlouho, aby uspěl – výdrž je jedním z hlavních kritérií úspěchu. Většinou to přitom trvá mnohem déle, než si lidé na začátku myslí.“
Najděte si vlastní benefity. „Když jsem se pustil do podcastů, chtěl jsem se potkávat se zajímavými lidmi, se kterými bych se jinak pobavit nemohl. Taky jsem to viděl jako šanci naučit se klást otázky, vést rozhovor, trénovat svůj hlas, vyjadřování, osvojit si konzistenci, vytrvalost.“
Snižte svoje očekávání. „Prvních šest měsíců jsem měl nízká čísla, teprve pak začala růst. Ale to mi nevadilo, protože jsem od začátku nechtěl změnit celý svět – říkal jsem si, že když to, co dělám, pomůže aspoň jednomu člověku, tak to bude dávat smysl. A ten jeden člověk můžu být koneckonců i já sám. Díky tomu jsem těch prvních šest měsíců přečkal a pokračoval.“
Danovy experimenty s newslettery
„Asi nemám v rukávu žádné rady, jak to s newsletterem dělat správně, zato jsem už nasbíral pár nezdarů,“ směje se Dan s tím, že newsletter měl vždycky – přesně podle staré marketingové poučky, že je potřeba shromažďovat e-maily.
Nejvíce jich přitom posbíral, když po 50 dílech Proti proudu napsal bývalým hostům, jestli by mu neposlali něco do soutěže pro posluchače. Výsledkem byly ceny za zhruba 50 tisíc korun. Aby vyhráli, museli lidé zaregistrovat svůj e-mail a vyplnit soutěžní otázky. „Tehdy mi to přineslo asi 1500 nových kontaktů. Marketingově to fungovalo, ale často to byli lidé, kteří o mě nechtěli nic slyšet, chtěli jen vyhrát. Výsledek? Narostla mi databáze, musel jsem za ni na Mailchimpu platit, klesl mi open rate. Místo fanoušků přibyl balast,“ říká Dan.
Co se týká konzistence newsletterů, ta Danovi nikdy moc nešla. Jednou půl roku neposlal žádný, a pak rovnou deset během deseti dnů. „Měl jsem tehdy seznam asi 3000 lidí, o kterých jsem nic moc nevěděl, tak jsem to na ně zkusil chrlit. Cílem bylo dopracovat se k tisícovce opravdových fanoušků. Říkal jsem si, že je to možná dobrý způsob, jak oddělit zrno od plev. Částečně to vyšlo, třetina lidí z databáze zmizela.“ Pak se ovšem zase na delší dobu odmlčel.
S newsletterem experimentuje Dan dodnes. Pořád se mu nedaří posílat ho pravidelně, je to spíše občasník. Využívá ho hlavně pro oznamování nových epizod. „Vždycky jsem si myslel, že člověk, který poslouchá můj podcast, bude vědět, kdy vyjde nová epizoda. Ale to neplatí, protože algoritmus Spotify to nijak zvlášť netlačí a navíc lidé často objevují nové podcasty úplně mimo podcastové aplikace. Takže jim musím dát vědět, že mám něco nového. A na to je newsletter ideální. Navíc k tomu přihazuju i kurátorský obsah, aby nebyly e-maily tak strohé,“ uvádí.
Dodává, že problém podcasterů je taky v tom, že nikdy neví, kdo je vlastně poslouchá. Chybí zpětná vazba. Proto je nějaká komunikační platforma s fanoušky důležitá. „Můžou to být sociální sítě, může to být e-mail. To je asi jedno, ale minimálně jeden takový kanál, prostřednictvím kterého se s nimi můžete bavit, je potřeba,“ zdůrazňuje Dan.
Danovy nejlettery a nejcasty
Taylor Pearson. „Autor knížky The End of Jobs a jeden z nechytřejších lidí, které čtu. Kdysi jsem se s ním setkal, když jsem hodně cestoval a byl jsem stejně jako on v komunitě cestovatelů. Teď se hodně přesunul do světa investování, ale pořád jede kombinaci vlastního psaní a odkazů na to, co ho zaujalo. Je to můj nejoblíbenější newsletter, na který si vždycky udělám čas.“
Noah Kagan. „To je zase týpek, který založil AppSumo. Mám rád jeho videa a chci vědět, co dělá. Newsletter píše úplně jednoduše – nadpis, pár vět, že natočil video, pak tvít, který ho zaujal, nebo odkaz na článek. Vždy tři fajn věci. Baví mě to sledovat, protože mu chci vidět do hlavy.“
Cash Only. „Byznysový newsletter od Seznam Zpráv čtu s chutí. Forbes Espresso překvapivě neodebírám, a i když ho fůra lidí chválí, nikdy jsem ho ani neodebíral.“
Patrick Zandl. „To je super newsletter, za kterým je vidět spousta práce, přestože nemá bůhvíjak obrovské publikum.“
Tim Ferriss Show. „Ta mě baví od samotného počátku.“
Radiolab. „O nich už byla řeč výše. Jsou skvělí.“
Exponential Wisdom. „Podcast, který tvoří Peter Diamandis a Dan Sullivan. Peter je chlápek, který rozdává miliony dolarů lidem, co těží na asteroidech nebo se snaží o to, abychom žili do sta let, porazili rakovinu. Věnuje se všem těm technologiím, které mění a budou měnit svět. A jeho parťákťem v podcastu je hvězdný americký kouč Dan Sullivan.“
Dan Carlin (Hardcore History).
Co mě cvrnklo do nosu
👀 Český Patreon je tu. „Byla jsem naprosto vyčerpaná systémem, kterým si tvůrci v Česku vydělávají. Říkala jsem si, že jestli ještě jednou uvidím svého oblíbence, jak dělá nějakou nucenou reklamu na pračku, zkusím s tím něco udělat,“ říká Denisa Hrubešová a spolu s Davidem Slačálkem založila službu Pickey, propojující tvůrce obsahu a jejich fanoušky, kteří budou mít možnost platit v korunách za fotografie, videa, podcasty nebo texty. Lupa píše, že zatím je služba na pozvánku, od září bude přístupná všem.
💪 Devět způsobů, jak financovat tvorbu. Mimochodem, když jsme u toho financování tvůrců, je to samozřejmě složité. Přitom tvůrci jsou stejným produktem internetu jako start-upy, které s penězi takový problém nemají. I tvůrci významně narušují stávající ekonomiku – zasahují nejen do mediálního prostředí, ale obracejí naruby třeba taky přístup k prodeji nebo vzdělání. Jen holt nemají strategii exitu, která by z investorů udělala boháče. Prozatímní možnosti financování popisuje Hugo Amsellem v článku na Arm The Creators.
⏳ Hmm, co takhle časově omezený newsletter? Craig Mod píše, že většině newsletterů by prospělo, kdyby byly časově omezené. On sám přitom během posledních dvou let spustil tři takové pop-up newslettery – každý z nich byl denní, běžely asi měsíc, měly tisíce odběratelů, vysokou míru otevření, zapojení i reakcí, a když skončily, seznamy prostě smazal. „Je něco silného v tom, když víte, že existuje konec – to platí pro autora i čtenáře,“ píše Craig a dodává: „Hodnota vynechaného čísla nekonečného seriálu rychle klesá k nule. Zatímco hodnota každého čísla časově omezeného seriálu si udržuje (doufejme!) trvalou a smysluplnou hodnotu.“ Zní to jako skvělá rada, pokud nechcete u newsletteru vyhořet – neukusujte si příliš velké sousto a stanovte si jasnou cílovou rovinku, která není vzdálená několik let. (Docela s Craigem souzním, sám mám v hlavě hned dva sezónní newsletterové projekty.)
💯 Čtete Pavlínu Louženskou? Měli byste. Je to úžasný hlas mezi českými newslettery. Vydání o samotě nebo o ekonomice tvůrců patří k mým nejoblíbenějším, užil jsem si ale i všechny ostatní. Doporučuju!
💌 Každý týden, jedno téma, 500 slov. Konzultace, které jsem rozdal při prvních narozeninách Newsletterů, jsou za mnou a hodně mě bavily. Prakticky všichni, se kterými jsem mluvil, mají v plánu spustit vlastní newsletter (nebo vylepšit ten stávající). A navíc jsem dostal spoustu parádních tipů – třeba na newsletter Jakuba Ptačina, který každý týden posílá glosu od různých osobností (a z vlastních dřívějších zamyšlení sestavil celou knihu).
🦆 Kachna vás ochrání – a není to kachna. Autoři prohlížeče DuckDuckGo se snaží střežit soukromí uživatelů a nabízí hledání, při kterém neukládají ani údaje o návštěvnících, ani o dotazech, které položili. Podle The Verge teď přichází s novou službou, ve které slibují chránit před špehováním i váš inbox – bezplatně si založíte e-mailovou adresu „@duck.com“, která bude přeposílat e-maily do vaší běžné schránky poté, co analyzuje obsah, vyhmátne sledovací pixely a odstraní je. Navíc budou k dispozici i jednorázové adresy, které si vygenerujete v prohlížeči a použijete tam, kde musíte zadat e-mail, ale nejste si jistí, jak se s ním bude dál zacházet. (Věděli jste, že podle studie z roku 2017 existují všemožné trackery ve více než 70 % rozesílek?)
🎙 Substack se tlačí do podcastů. Mezi newsletteristy má Substack silné postavení, teď se poprvé ve velkém pouští i do podcastů a zakládá síť s názvem Booksmart Studios. Na Substacku už nějaké ty podcasty fungují, některé velmi úspěšně. „Přestože jsme pořád na začátku, i tak u nás někteří podcasteři vydělávají statisíce dolarů ročně,“ řekl Axiosu spoluzakladatel Substacku Hamish McKenzie. (Podle Nicka Quaha z Hot Podu to zas taková sláva není a podobně úspěšné podcasty by se daly spočítat na prstech jedné ruky.) Každopádně se ale dalo čekat, že si Substack bude chtít dřív nebo později dojít pro balík peněz i z audia – byznys model bude stejný jako u newsletterů, taky v případě podcastů si vezme 10 % z příjmů od předplatitelů.
👩💻 Chcete svoje logo v e-mailu? Pokud toužíte po tom, aby se u vašich e-mailů zobrazovalo ve schránkách uživatelů i firemní logo, máte šanci. Gmail po ročním pilotním testování spouští BIMI (Brand Indicators for Message Identification), což je ta ikonka, která se v seznamu zpráv zobrazuje hned vedle odesílatele. Abyste mohli BIMI používat, musíte mít své logo chráněné u některého ze světových úřadů pro duševní vlastnictví (amerického, kanadského, evropského, britského, německého, japonského, španělského nebo australského). A proč je to fajn? Pomůže to nejen angažovanosti uživatelů (podle průzkumu Verizon Media může vyrůst až o 10 %), ale dopad to bude mít i na důvěryhodnost e-mailových zpráv, protože logo na první pohled oddělí ty legitimní od podvržených. Jak BIMI nastavit a spoustu dalších informací najdete na webu BIMI Group.
🤖 Další kousek, který vám ztíží výběr nástroje. Kdysi dělal Tyler Denk pro Morning Brew a hodně mu pomohl s růstem odběratelů až někam ke třem milionům. Teď během osmi měsíců po víkendech a po nocích spíchl nový newsletterový nástroj Beehiiv. Jestli ho chcete vyzkoušet, musíte na čekačku. Zapsal jsem se na ni taky, protože mě jeho střeva dost zajímají.
🤔 40 jednovětných tipů k e-mailům. Další várka kratičkých rad od Joshe Spectora je tu, tentokrát se všechny týkají e-mailu. Pro lidi, kteří si chtějí udržet při e-mailování zdravý rozum, se hodí třeba tyhle čtyři: „Čím víc myšlenek nacpete do jednoho e-mailu, tím vyšší je pravděpodobnost, že bude jedna z nich přehlédnuta.“ Nebo: „Kdyby to bylo skutečně urgentní, neposlali by vám to e-mailem.“ A taky: „Zero inbox vás neučiní produktivnějšími, pokud vaší prací není dosáhnout prázdné schránky.“ A ještě: „Když odpovídáte na e-maily okamžitě, naučíte lidi, aby od vás okamžitou odpověď očekávali.“ Newsletteristům se zase hodí následující postřehy: „Dobrý e-mail se špatným předmětem není dobrý e-mail.“ Nebo: „Čím víc váš e-mail zní tak, jak skutečně mluvíte, tím efektivnější bude.“ A na závěr ještě: „Prostě klikněte na tlačítko poslat.“ Zbytek už si z Joshových mouder vyzobejte sami.
💥 Ať žijí nepřeplácané e-maily. Matthew Smith, zakladatel a šéf Really Good Emails, mi v tomhle rozhovoru mluvil z duše – třeba když odpovídal na otázku, jaké newsletterové chyby lidé donekonečna opakují: „Většinou přidávají do e-mailů fůru věcí, dělají je příliš složitě a zbytečně se s nimi nadřou. A taky opomíjejí copywriting – přitom designově jednoduchý e-mail se skvělým textem vždycky vyhraje na celé čáře.“
📻 Kafe, piánko a Píárko. Pavel Pola vyprávěl v podcastu Píárko o newsletterech. Má to jen něco přes půlhodinku, tak si uvařte pořádného turka a poslouchejte.
📌 Jsou newslettery hrozbou pro velká média? Sarah M. Ovink píše v článku na Washington Post, že newslettery jsou teď sice v kurzu, ale že alternativní média v nějaké podobě existovala vedle velkých médií vždy. Často to byly různé samizdatové zpravodaje fanoušků věnované popkulturním fenoménům, třeba Star Treku, komiksům, punkové scéně nebo hororům. Např. v roce 1967 vyšlo první vydání startrekového samizdatu Spockanalia, které obsahovalo mj. dopis herce Leonarda Nimoye (představitele Spocka) nebo úvodník popisující kampaň fanoušků za záchranu Star Treku před jeho zrušením. Spockanalia vydržela jen tři roky a mezitím vznikala a zanikala spousta jiných periodik. Lidé si je předpláceli, nové čtenáře pak tvůrci získávali na různých conech (setkáních fanoušků). „Dnešní online newslettery mají jiný, pravděpodobně úspěšnější systém distribuce a platby, ale jejich hodnota pro čtenáře je stejná. Spíše než naříkat nad hrozbou, kterou představují pro klasická média, bychom měli uznat dlouhou historii alternativních médií, která poskytují lidem prostor pro vytváření komunit,“ dodává autorka.
🤑 Ecomail míří na 55 mega. Ecomail je česká platforma pro e-mailové markeťáky (nebo newsletteristy, kteří ještě nestačili zdrhnout na Substack nebo Revue). A zdá se, že funguje jako dobře namazaný stroj – v roce 2020 vyrostla o 64 procent k obratu 36 milionů korun, letos by měla atakovat 55 milionů korun. Píše to Marketing & Media s odkazem na otce zakladatele.
💙 Jak si zamilovat svůj newsletter. Chcete být kamarádi se svým newsletterem (nebo jakýmkoliv jiným tvůrčím projektem)? David Bauer pro vás sepsal deset fajn poznatků. Začíná starým dobrým „pište hlavně pro sebe“ a pokračuje „vyberte si frekvenci, která vám vyhovuje“ (tady mimochodem zmiňuje, že „kdykoli mám čas a co říct“ je taky frekvence, i když to je mi proti srsti). Dále říká, abyste „ztlumili notifikace o odhlášených“, „dělali si přestávky, když to potřebujete“ (sám svůj týdeník během deseti let dvakrát přerušil na delší dobu), „ujistili se, že vás psaní baví“, „nesledovali svůj seznam odběratelů“ (aby vás nestresovalo, kdo mezi nimi je), ale „někdy se na něj mrknuli“ (protože to je ekvivalent přátelských tváří v publiku při přednášce). Pak taky doporučuje: „Dejte si bacha na předplatné“ (změna newsletteru na produkt vás může svazovat), „nesrovnávejte se s ostatními“ a „uvolněte se“ (každé číslo, které posíláte, nemusí být to nejlepší, co jste kdy poslali). To by šlo!
💡 Nápady přicházejí šeptem, bez fanfár. V jednom ze svých newsletterů popisoval Nick Cave, jestli je pro písničkáře důležitější čekat na inspiraci, nebo sedět za stolem a psát. „Patřím k umělcům, kteří nejsou závislí na rozmarech můzy,“ napsal. „Nejdůležitějším úkolem mého dne je prostě sednout si ke stolu a vzít do ruky pero. Jinak bych se ani nemohl nazývat písničkářem, protože písně přicházejí jen v náznacích, které jsou příliš nepatrné, a pokud bych nebyl připravený, ani bych je nepostřehl. Nedoprovázejí je fanfáry, přicházejí šeptem – a přicházejí, když zrovna pracuju.“
❓ Něco zajímavého, nebo něco hodnotného? „Netvořte něco zajímavého. Tvořte radši něco hodnotného. Bez zajímavých věcí mohou lidé žít. O ty hodnotné ale nechtějí přijít. A když se bojí, že je propásnou, vynaloží svou pozornost i prostředky na to, aby je neprošvihli,“ napsal Josh Spector ve svém newsletteru For The Interested.
🤷♂️ K uzoufání nudná rada pro psaní. V posledních pár týdnech jsem několikrát odpovídal na stejný dotaz – jak psát lépe? Věřím, že ta nejlepší možná rada, kterou můžu dát, je: „Pište víc, nejlépe každý den.“ Fakt, neexistují zkratky. Nejčastěji to přirovnávám k běhání. Když jsem si chtěl před lety zaběhnout první maraton, taky jsem hledal triky, kterými bych mohl pořádnou běžeckou přípravu obejít. Žádné jsem nenašel, prostě jsem musel běhat. Hodně běhat. (Od té doby jsem těch maratonů uběhl víc a vždycky to bylo stejné – čím míň jsem před nimi běhal, tím horší to pak bylo. A naopak.)
💣 Lifehackerův bonbonek na závěr. Chcete vědět, jak méně číst, ale mít z toho víc? Tomáš Baránek to chtěl vědět taky. A nejspíš na to kápnul: „Jsem prototypem informačního zavalence, který sice dostal k dispozici všechny informace světa, ale ani minutu času navíc. Skok, kterého jsem v posledním roce dosáhl nasazením přístupů popsaných výše i níže, je galaktický.“ Ha! To zní jako jasná pozvánka k vyzkoušení, že?