Červenec 2023: O návratu k pomalému čtení

Když je informací nadbytek, navenek to vypadá, že se budete rychleji a snadněji posouvat vpřed. Ve skutečnosti je to naopak. Informační záplava je podle mě nechutná past – a já jsem se do ní chytil.

Jul 31, 2023

Vítám 51 nových odběratelů, kteří se přidali v červenci. Celkem vás je 2133. Díky, že Newslettery čtete!

Pokud vám je někdo přeposlal a chcete je taky odebírat, můžete:

Návrat k pomalému čtení

„Čtení není ani přirozené, ani vrozené, jde spíše o nepřirozený kulturní vynález starý sotva šest tisíc let. Dějiny čtení nepředstavují na ciferníku evoluce nic víc než příslovečný poslední úder před půlnocí,“ píše Maryanne Wolfová v knize Čtenáři, vrať se.

Na rozdíl od řeči, s jejímž ovládnutím nám pomáhají geny, čtení nás musí někdo naučit. Jak dodává Maryanne Wolfová, mozek je naštěstí dobře připravený naučit se mnoho pro něj nepřirozených věcí.

Jenže to má háček – v závislosti na tom, co a jak čteme, můžeme v mozku vytvářet sofistikovanější, ale taky méně sofistikovanější čtecí dráhy. Navíc platí, že co nepoužíváme, o to přijdeme – a tak se i u někdejších knihomolů může schopnost hlubokého čtení vytratit.

Řekl bych, že v dětství a dospívání jsem měl zaděláno na báječné čtecí dráhy. Četl jsem jako o život. Jenže někdy mezi dvacítkou a třicítkou jsem s tím přestal. Pár let před čtyřicítkou mi došlo, že už dávno nečtu, že jenom konzumuju informace. Místo dobrých pokrmů jsem si servíroval fastfood. Zlenivěl jsem. A když jsem se pokusil vrátit k hlubokému, pomalému čtení, selhal jsem.

Chyběla mi trpělivost, chyběla mi vášeň. Jako bych byl asynchronní – umanutě jsem se snažil číst rychle, jenže mi unikala spousta podstatných věcí. Opakovaně jsem se musel vracet na začátky vět, odstavců i kapitol.

Změnil jsem se ze zkušeného čtenáře v začátečníka – a nelíbilo se mi to. Zároveň mě přitom opravdové čtení otravovalo.

Potřeboval jsem tenhle sešup zastavit.

Čtení na autopilota

Nejdřív jsem to zkusil s knihami pro osobní rozvoj. Bylo to jednodušší, protože s dvěma malými dětmi a přechodem na volnou nohu jsem měl plnou hlavu svého vlastního příběhu – na ty cizí jsem se neuměl soustředit.

Po nějaké době jsem pochopil, že sice čtu, ale ne příliš pozorně. Stejně jako při roztěkané četbě on-line textů, ani tady jsem necítil potřebu se koncentrovat. Na stránkách všech těch chytrých knih jsem nenarážel na pestré postavy, velké emoce ani životní konflikty. Bohatě mi stačilo číst na autopilota a půl plynu.

Zachoval jsem se přesně tak, jak se obávala spisovatelka Jane Smileyová – ve své knize 13 Ways of Looking at the Novel napsala, že narůstající záplava slov, které jsme denně nuceni čelit, odsune stranou romány, protože ty vyžadují a zaslouží si zvláštní formu souvislého a soustředěného čtení.

Říkal jsem si: „Sakra, takhle jsem přece kdysi četl. To by v tom byl čert, abych to nedokázal znovu.“

Proto jsem loni svůj přístup úplně překopal.

Základy kognitivní trpělivosti

Informační záplava je podle mě nechutná past. Když je informací nadbytek, navenek to vypadá, že se budete rychleji a snadněji posouvat vpřed. Ve skutečnosti je to naopak. Co se stane, když nasypete do trychtýře pět metráků mouky? Nejenže ho ucpete, navíc se vám v té hromadě ztratí.

Proto je ještě důležitější než dřív umět rozlišit podstatné od nepodstatného – a to znamená, že musíte udělat kus práce ještě před tím, než vůbec začnete číst.

Informace, které nepřežijí okamžik, ve kterém jsou nové, jak to trefně označil německý filozof Walter Benjamin, zkrátka nevedou k vědomostem ani k moudrosti. Když mi to došlo, zkusil jsem se zbavit co největší hromady prázdných informačních kalorií, které se jen tváří, že člověka zasytí.

Přestal jsem dennodenně sledovat zprávy, zbavil se informačního přetížení a místo povrchního lokání pěny dní v hektických časových oknech jsem začal pomalu, dlouze a soustředěně číst. Naplno jsem se vrátil ke čtení beletrie, kterou jsem prokládal memoáry nebo dopisy. (Plus jsem se vyhýbal digitálním nosičům, četl jsem jen knihy.)

Zažil jsem opravdový detox se vším všudy – zpočátku to šlo ztuha, zvládl jsem v kuse jen zhruba dvacet minut. Nakonec se mi ten tělesný odpor podařilo zlomit.

A co víc – měl jsem pocit, že jsem za ten rok udělal mnohem větší pokrok, než kdybych louskal jednu chytrou knihu za druhou. Vybudoval jsem si základy „kognitivní trpělivosti“, jak to nazývá Maryanne Wolfová.

Teď už s takovým čtením nechci přestat. Co pro to dělám?

Čtu pomalu. Dobré knihy v čase zrají a mají více vrstev. Proto při čtení zpomaluju, snažím se prokutat hlouběji. S každým dalším přečteným kouskem se mi daří lépe držet tempo s rytmem knihy. Už mi nevadí ani těžkopádnější díla. Líbí se mi hledat příběhy z různých epoch, z různých kultur – jeden příběh vede k jinému, je fajn se tím nechat vést.

Hledám balanc. V životě chci více barev, a tak i když nejdříve sahám po klasikách (a beletrii obecně), už znovu čtu i literaturu faktu, která mi loni nesměla na noční stolek. Ale o dost pečlivěji si ji vybírám. V hlavě mi zní, co mi před časem řekl Ondra Ilinčev: „Některé knihy by měly být články. Některé články by měly být tvíty. A některé tvíty by neměly existovat.“

Vracím se. Ke knihám, které jsem četl dávno. Nacházím v nich jiné odstíny, díky životním zkušenostem si užívám detaily, které mi dřív unikly. K některým se chci vracet v každé dekádě. A mrzí mě, že jsem na takovou samozřejmost nepřišel dřív. Nevyhýbám se ani knihám, které mi kdysi nesedly. Je to podobné, jako když v dětství odmítáte olivy a v dospělosti se po nich můžete utlouct – ověřil jsem si, že s knihami to může být podobné.

Nedočítám všechno. Kdysi jsem do sebe knihy soukal, aby nezbylo ani jedno vynechané písmenko – stejně jako jsem nenechával zbytky jídla na talíři. Teď rozečtu klidně více knih a dočítám jen něco přes polovinu z nich. Možná na ty nedočtené ještě nejsem připravený, možná se k nim v budoucnu vrátím.

Hromadím. Zbavil jsem se výčitek, že kupím knihy, které nečtu. Naopak si to užívám. Nestresuje mě, že mám kolem sebe víc knih, než stihnu za život přečíst. No bóže! Jejich čas může přijít kdykoliv. Baví mě, že vždycky můžu po nějakém titulu sáhnout. Podle nálady, podle chuti. A začít číst.

P. S.: Obdivuju všechny, kteří o svou schopnost hlubokého čtení nikdy nepřišli. Jste moji hrdinové.

Fungl nové díly Tvůrcastu

Tvůrcast, podcast pro obsahové tvůrce, vychází každé pondělí ráno. Pokud jste slyšeli každý jeho díl, tak jsme spolu za posledního půl roku strávili zhruba 7 hodin. Vážím si toho, že mi věnujete tolik svého času. A cením si taky toho, že Tvůrcast doporučujete i svým blízkým a přátelům. Děkuju!

V červenci jsme spolu s Pickey vydali pět epizod. Pokud jste je ještě neslyšeli, můžete vše snadno dohnat:

31. díl: Tvůrci a daně. Kirill Juran radí, co si pohlídat

Máte jako začínající obsahoví tvůrci hokej v živnostech, daních a podobných laskominách? Servíruju první pomoc od experta – Kirilla Jurana, šéfa společnosti Simple Tax and Law, kde se zaměřují hlavně na daně, účetnictví a právo v on-line podnikání.

32. díl: Pravidlo tří let. Upište se k němu krví

Jako obsahoví tvůrci byste si měli osvojit pravidlo tří let. Říká, ke kolika letům práce se máte zavázat na startu každého obsahového projektu, než se rozhodnete, jestli má, nebo nemá smysl pokračovat. Proč je to důležité?

33. díl: Bez dobrých vztahů do obsahu nelez

Proč by měly být pro obsahové tvůrce podstatné dobré vztahy? To je nějaká blbost, ne? Kdepak. Vztahy jsou spolu s funkčním tělem a hlavou bez bordelu základem vaší tvůrčí síly. Teprve když tyhle tři pilíře ovládnete, můžete jít se svým hlasem do světa a nebát se, že vás to semele.

34. díl: Fonty jsou jako oblečení. Vybírejte pečlivě

Každý font může vyvolat u vaší cílové skupiny jinou emoci. Jak tedy písma pro obsahové projekty vybírat? Zeptal jsem se na to psycholožky fontů Andrey Grigerové. (A mezi námi – zjistíte taky, co o vás jako posluchačích říká logo Tvůrcastu.)

35. díl: Podporujte své tvůrce. Jinak o ně přijdete

Je nejvyšší čas promluvit si o tom, jak podporovat své oblíbené tvůrce, abychom o ně nepřišli. Protože jsme zároveň tvůrci i konzumenti, měli bychom být k jiným tvůrcům mnohem vnímavější – měli bychom tvořit komunitu, která se navzájem podporuje. Když na sebe budeme kašlat my jako tvůrci, jak můžeme chtít, aby se na nás nevybodli ostatní?

Co mě cvrnklo do nosu

🔥 Vytuňte si podcast nebo autorskou smlouvu. Moje žena Alice je podnikavka. Doslova – jako důkaz má doménu i web. Spustila ho nedávno, protože kromě tunění, vydávání a prodávání deskových her toho umí mnohem víc. Třeba vám pomůže dotáhnout podcast, aby to znělo dobře a nebyli jste prkenní jako podlaha (vyzkoušeno na vlastní kůži v Tvůrcastu). Ostatně je to vystudovaná herečka a s hlasem čaruje. A co dál? Taky poradí s mediálními výstupy nebo autorskou smlouvou i marketingem (když třeba chcete vydat knihu, tak ať si blbou smlouvou nenabijete čumák). Alici chcete mít za parťáka – má know-how, tah na bránu i smysl pro humor, skvělá kombinace.

🫶 Jak to cítí cíti. Pokud se počítáte mezi cíti, tedy vysoce citlivé lidi, omrkněte Citosféru, nový newsletter psycholožky Ivany Štefkové (píše) a Lenky Blažejové (kreslí). Ve schránce ho můžete čekat každé druhé úterý.

✅ Úkol: přidat se do komunity Tvůrcastu. Spolu s Pickey jsem na Discordu vytvořil on-line komunitu pro všechny obsahové tvůrce, kteří to se svými projekty myslí vážně. Potkáte se tam s dalšími tvůrci, načerpáte inspiraci, možná objevíte i nové parťáky. Komunita je placená, ale členství vás přijde jen na necelou stovku měsíčně, což je méně než utratíte za snídani ve vaší kavárně. (A Discordu se nebojte – na první pohled vypadá nepřehledně, ale brzy se v něm zorientujete.)

🤑 Je libo placenou reklamu? Mrkněte, jak globální média a hvězdy promují své newslettery na Facebooku nebo Instagramu.

🤯 11 pravidel ze seberozvojových bestsellerů. Pokud si myslíte, že žánr seberozvojových bestsellerů vznikl teprve nedávno, jste vedle jak ta jedle. Chris Taylor na Mashable připomněl, že první takový kousek šel do světa už v roce 1859 – a jmenoval se příhodně Self-Help. I tehdy se prodaly miliony výtisků. Od té doby má každá další generace svůj bestseller. Vtipné je, že v nových titulech nic extra nového neobjevíte, rýpnul si Chris Taylor. A aby to dokázal, vydestiloval z desítek největších bestsellerů 11 základních pravidel, které se pořád opakují. Jsou to: 1. Udělejte jeden malý krok (psal o tom už Aristoteles: „Jsme tím, co opakovaně děláme.“). 2. Když tomu uvěříte, tak to zvládnete. 3. Pusťte se do toho, co vás děsí nebo co je složité. 4. Vyhněte se ukvapeným soudům. 5. Udělejte to, ať na smrtelné posteli nelitujete. 6. Bavte se u toho, co děláte. 7. Buďte užiteční pro ostatní (nejstarší svépomocná rada vůbec vycházející ze zlatého pravidla – chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se chovali k tobě). 8. Perfekcionismus = prokrastinace. 9. Spěte, cvičte, jezte, odpočívejte – a opakujte to. 10. Všechno si zapisujte (např. poznámky, deník vděčnosti, seznam úkolů apod.). 11. Až dočtete, uveďte to do praxe. Tak, a teď už budete mít život v malíku – není zač.

🦶 Třeba chybí jen krok. Shane Parrish ve svém newsletteru připomíná, že rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem bývá často prostý – stačilo vydržet o fous déle. Zvládnout ještě jeden pokus, udělat ještě jeden krok, přidat ještě jednu minutu.

🤷 Nikdo nikdy neví. Když se do něčeho pouštíte, trpíte nejistotou, jestli to bude to pravé ořechové. Platí to pro všechny bez výjimky. Líbil se mi příběh Toma Hankse, který vzpomínal, jak se během natáčení Forresta Gumpa zeptal režiséra Roberta Zemeckise: „Hele, Bobe, bude ten film vůbec někoho zajímat? Chlápek na lavičce, v hloupých botách, v divném obleku? Bude to lidem dávat smysl?“ A Zemeckis odtušil: „Je to minové pole, Tome! Je to zatracené minové pole. Možná tu zaséváme semínka naší vlastní zkázy.“ Hanks pak v rozhovoru pro New Yorker shrnul jeho odpověď pro všechny tvůrce: „Nikdy nevíte, jestli to vyjde. Můžete jen věřit.“

📉 Inflace řádí i v databázi kontaktů. Každý měsíc musíte vyrůst o dvě procenta, tvítoval Chris Laub. Dodal, že průměrná rychlost úbytku e-mailových adres v databázi je necelých 23 % ročně. Takže pokud to měsíčně nevytáhnete plus minus o dvě procenta, váš seznam se zmenšuje. A pokud chcete růst, musíte mít ještě vyšší tempo.

🫨 Tvítni klidně knihu, čéče. Elon Musk a Twitter, to je vskutku nekonečný příběh. Teď prý Twitter (nebo X?) pracuje na funkci, která uživatelům umožní publikovat velmi dlouhé články. „Pokud chcete, můžete publikovat knihu,“ tvítoval Musk. No jistě, protože kdo by nechtěl vydat knihu na Twitteru, že? Musk už nedodal, kdy články na platformě zprovozní, ale jak suše poznamenává Jay Peters na Verge: „Hádám, že vzhledem k nedávné historii překvapivých akcí Twitteru se to jednoho dne bez většího varování prostě objeví.“ (Mimochodem, když Twitter krvácí, TikTok cítí krev – a spouští textové příspěvky. Mohou obsahovat až tisícovku znaků. A pak že písmenka už nefrčí.)

📧 Opakujte po mně – e-mail není mrtvý. Chtěl bych dostat korunu pokaždé, když zaslechnu nebo si přečtu, že „e-mail je mrtvý“. Poslouchám to už minimálně dvě dekády. A víte co? Není. V roce 2022 používalo e-mail pro soukromé účely 86 % Čechů ve věku 16 až 74 let, což jsou téměř všichni, kteří používají internet. „Jde o jeden z nejvyšších podílů v rámci zemí EU,“ uvádí Český statistický úřad. Mimochodem, znáte Lindyho efekt? Říká, že čím delší období (třeba) technologie přežije, tím delší je i její očekávaná životnost. Dlouhověkost e-mailu tak znamená jeho odolnost vůči změnám, zastarávání nebo konkurenci a jeho větší šanci na další fungování.

🇺🇦 Sláva Ukrajině. Najděte svůj způsob, jak pomáhat. Je to pořád potřeba. Díky!