Květen 2022: Denisa Hrubešová o Pickey a placeném obsahu

Nechat si platit za užitečný obsah je normální, říká Denisa Hrubešová z Pickey. Bavili jsme se spolu o tom, jaká je budoucnost ekonomiky tvůrců a jak byste měli přistupovat k placenému obsahu.

May 31, 2022

Obsah má hodnotu. Nechte si za něj zaplatit

Nechat si platit za chytrý a užitečný obsah je normální, je přesvědčená Denisa Hrubešová. Nejenže to říká, navrch založila i platformu Pickey, která tvůrcům umožňuje zkasírovat fanoušky.

Jak? Nabízí se několik různých možností. Nejjednodušší je jednorázová platba. Další variantou je pravidelné předplatné, které může mít až tři úrovně. Záleží na tvůrcích, jak je odstupňují a jaké bonusy za ně schovají. Pickey můžete taky využít jako „hrneček na drobáky“, jak říkám formě podpory vaší dosavadní tvorby na různých kanálech (podcast, newsletter, blog, youtubový kanál apod.), za kterou ale předplatitelé nedostanou nic navíc. Tak to zatím mám třeba já.

Nejčastěji využívají tvůrci podobné platformy tak, že platícím fanouškům slíbí exkluzivní obsah. Třeba Michelle Losekoot posílá každý měsíc propracované články o kreativitě nebo tipy na knížky. V případě podcastu Kecy a politika si můžete zadarmo poslechnout zhruba 45minutovou verzi, zatímco předplatitelé si užijí dvojnásobně dlouhé epizody, jejichž součástí jsou i odpovědi na jejich otázky apod.

Pickey běží už skoro rok a najdete na něm lidi ze všech koutů ekonomiky tvůrců – blogery, podcastery i newsletteristy. A taky učitele. „Nečekali jsme to, ale bezvadně jim to funguje. Třeba Báře z podcastu Tak trochen, která učí předplatitele německy,“ líčí Denisa.

Krok za krokem

Pokud sami něco tvoříte, možná jste ucítili příležitost říct si o nějaké drobné – měsíční předplatné na Pickey začíná už na 59 kačkách. Jen pozor. Nadšení je fajn, ale abyste se nespálili, neměli byste do toho skočit po hlavě.

„Na Pickey můžeš mít celkem tři typy předplatného, jenže odstartovat rovnou se všemi třemi tě může semlít. U menších nebo začínajících tvůrců je lepší jít krok za krokem – třeba se nejdříve zeptat na svých sociálních sítích, jestli je o tvůj obsah vůbec zájem. Nebo spustit jen jedno předplatné, pořádně si všechno osahat, a teprve pak přidávat další možnosti,“ vysvětluje Denisa.

A když s obsahem začínáte od nuly, měli byste si navrch udělat domácí úkol – sepsat si, co zvládnete. Slíbit odběratelům denní nebo týdenní obsah je lákavé, ale je to taky šílený závazek. Chvíli možná vydržíte sprintovat, ale nakonec vás tohle tempo utahá. Zvlášť když se – minimálně zpočátku – nedočkáte žádné odezvy.

Každý nemusí mít strategii

„Není to tak, že by každý tvůrce musel mít vymakanou strategii. Třeba když jsi podcaster, který každý týden vydává novou epizodu, tak to zas tak promýšlet nemusíš. Spočítáš si, za kolik peněz se ti to vyplatí dělat, kolik předplatitelů k tomu potřebuješ a máš hotovo,“ říká Denisa. „Ale jasně, když začínáš na zelené louce a plánuješ tvořit obsah minimálně rok, spíš mnohem déle, tak si na to musíš sednout.“

Sama posílá několika desítkám předplatitelů své postřehy – a vlastními pravidly se přitom neřídí. „Nemám žádnou strategii. Píšu to na poslední chvíli, po nedělních večerech, vždycky úplně na konci měsíce, ve kterém jsem slíbila něco poslat. Někdy to stihnu do půlnoci, někdy odesílám pár minut po ní. Nejsem dobrý tvůrce,“ směje se.

Zato je srdcem a duší celé platformy. Oslovuje nové tvůrce, pomáhá těm stávajícím, neúnavně vysvětluje. Bez ní by Pickey bylo poloviční. O tom koneckonců mluví i spousta těch, kteří mají na platformě svůj profil a s Denisou přišli do kontaktu.

„S tvůrci si buduju vztah, skoro denně si s nimi volám, píšeme si esemesky. Je to jako s Babišem – na mě mají taky všichni číslo. A fakt mi píšou,“ usmívá se a dodává: „Je to pro mě důležité. Když tvůrcům rozumíš, víš, co chtějí. Víš, co jim dát. Nemůžeme si funkce jen tak cucat z prstu. Bavím se nejen s těmi, kteří mají hodně předplatitelů, ale i s lidmi, kteří mají jednoho.“

Měsíce práce hodili za hlavu

Na Pickey není sama. Jejím parťákem je od samotného počátku programátor David Slačálek. A zatímco Denisa je rozevlátá a rychle se nadchne pro nové nápady, prostě střelec, David funguje jako její kotva. Je to klidná síla, puntičkář, technik, který jede položku po položce podle seznamu úkolů a priorit. Ona je oheň, on voda. Každý je jiný, dohromady jim to ovšem funguje skvěle.

Ostatně i Pickey vzniklo po střetu plánu a chaosu. Původně chtěli Denisa s Davidem rozjet platformu pro prodej kurzů firmám. Sepsali důkladnou technickou specifikaci, makali na ní několik měsíců, jenže pak přišel covid a rozkýval jejich záměr jako domeček z karet. Místo obchodování s firmami vycítila Denisa příležitost jinde – v ekonomice tvůrců, kterou pandemie naopak nakopla a posílila.

„Tvůrcem může být každý, pokud má odvahu,“ vypráví. „Když jsem o novém nápadu říkala Elišce Vyhnánkové, řekla mi: ‚Udělej to!‘ A tak jsem ty čtyři měsíce práce na původním projektu hodila za hlavu. Úplně ožralá jsem ještě cestou ze schůzky s Eliškou volala Davidovi, že to stopneme a budeme dělat něco jiného. S těžkým srdcem jsme zahodili už naplánovaný projekt a začali znovu,“ popisuje.

Chvíli byli na dně

Pickey mělo odstartovat loni v lednu. Nakonec se to povedlo až v červenci. Mezitím mu na domácím trhu vyrostla první konkurence – HeroHero. Navíc pár měsíců po spuštění Pickey přišlo ještě Gazetisto. Na malém českém trhu začalo být těsno.

„Když přišlo HeroHero, srazilo to naše nadšení, že budeme první. Ale naštěstí jsme se o něm dozvěděli docela pozdě a už jsme byli rozjetí,“ vzpomíná Denisa. „Prozkoumali jsme, jak to dělají a jestli bychom se neměli inspirovat, ale nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme vlastní cestou. Nezměnili jsme vůbec nic.“

HeroHero je v angličtině, platí se na něm v eurech. Pickey se naproti tomu jednoznačně hlásí k domácímu trhu. „Naší hlavní myšlenkou bylo udělat platformu v češtině a umožnit přijímání českých korun. Chceme tvůrcům dávat faktury, aby to měli jednoduché s účetnictvím,“ zdůrazňuje Denisa.

Komunikace na prvním místě

Pickey taky hodně sází na komunikaci. Při rozhovoru s Denisou přijde tohle téma na přetřes častokrát. Když mluví o tom, jak důležité je, aby tvůrci komunikovali se svou komunitou. Když je řeč o tom, jak by se měli tvůrci podporovat navzájem. Když si povídáme o tom, že lidé by svým oblíbeným tvůrcům měli dát najevo, že jim fandí.

„Komunikace je naprostý základ,“ říká rezolutně. Chcete příklad? Tvůrce se třeba na nějaký čas odmlčí. Lidé to podle ní pochopí, když jasně řekne, co se děje. Nejhorší je mlčení. „Když tě srazí auto a ležíš ve špitále, tak to musíš těm lidem říct. Třeba mi zavoláš a já to vyřeším. Pochybuju, že by lidé přestali platit a odešli. Pár se jich možná najde, ale když je nezajímáš jako člověk, tak na co ti pak takoví fanoušci jsou. Jenže když jim nic neřekneš, pár měsíců mlčíš a po návratu se tváříš, jako by se nic nestalo, tak je to špatně. Jsme lidé a řešíme běžné problémy – jasně, můžeš mít depku z rozchodu, problémy v rodině, ale jako tvůrce to nesmíš beze slova zabalit. Ani přechodně.“

Bohužel, právě to je Achillova pata Čechů – neumíme moc komunikovat. Bylo by fajn, kdyby se to podařilo změnit. Zkuste třeba příště svému oblíbenému tvůrci poděkovat. Nebo poslat aspoň pár korun na kafe. Jinak se může stát, že jednoho dne skončí a najde si v životě něco jiného.

„Lidé si často myslí, že obsah děláš jen proto, že to máš rád. A že ho budeš klidně dělat celý život zadarmo. No jasně,“ směje se Denisa a rozhodí nevěřícně rukama. „Je fajn, když tě to baví, to bez debat, ale když se nedočkáš žádné zpětné vazby, tak příště tu fůru hodin volného času radši věnuješ rodině nebo kámošům. Bez podpory nakonec dojde šťáva a motivace každému,“ zakončuje.

7 tipů pro tvůrce (a trochu i pro fanoušky)

Začněte raději zvolna. Na začátku si musíte placený obsah osahat, abyste věděli, na co máte kapacitu. Někdo zvládne tvořit v denním nebo týdenním rytmu, ovšem spousta lidí na tom shoří jako papír. To nejhorší, co se vám může stát, je, že to pořádně nakopnete a za pár týdnů zase zabalíte. Nezapomínejte – je to maraton, ne sprint. „Zažili jsme to i na Pickey. Jedna slečna měla ostrý start, rozjela tři předplatné, začala vydělávat pár tisícovek měsíčně, jenže zjistila, že to nedává. Nadšení přešlo a skončila,“ říká Denisa.

Řekněte to nahlas. Až si budete chystat profil, sedněte si s někým, komu věříte, a řekněte mu nahlas, co plánujete. „Když to máš jen v hlavě, zní to skvěle. Ale jakmile to řekneš nahlas, začneš víc přemýšlet nad tím, jestli je to blbost, nebo není. Taky si sepiš, co umíš, jak často si na to najdeš čas. A zkus si trochu oponovat, jestli to má hodnotu a jakou. Když už se rozhodneš, že do toho půjdeš, nepřestávej. Strašně moc lidí skončí, protože nemají během prvních dvou dnů žádné předplatitele,“ vypráví Denisa.

Užitečný obsah funguje. Když máte know-how, které chcete předávat dál, máte napůl vyhráno. „Musí to být něco užitečného, něco, za co si lidé budou chtít připlatit,“ vysvětluje Denisa. I na Pickey najdete zábavu, ale jde třeba o standupisty, které fanoušci platí za to, že se dobře pobaví – a to je právě ta hodnota navíc. Pokud si nejste jistí, jestli bude váš obsah druhé zajímat, zeptejte se. Třeba na svých sociálních sítích. „Často se stává, že samotní tvůrci si nejsou jistí, ale jejich fanoušci je k předplatnému na Pickey dotlačí,“ uvádí Denisa. Dodává, že i to je role opravdových fanoušků – když chcete někomu za jeho dobrý obsah platit, řekněte mu to: „Pokud váhá, třeba ho tím popostrčíte k rozhodnutí.“

Velké publikum pomůže. S mnoha fanoušky na sociálních sítích je start na Pickey nebo jiných platformách samozřejmě o dost snazší. Ale uspět můžete i s výrazně menším publikem, zvlášť pokud dokážete tvořit zajímavý obsah. A když začínáte od nuly a fanoušky počítáte na prstech jedné ruky? Musíte se holt obrnit ohromnou trpělivostí. Zkratky neexistují.

Mluvte spolu, lidi. „Prachy často nejsou pro tvůrce tím nejdůležitějším. Hlavním motorem jsou reakce – tvůrci touží po tom, aby někdo zareagoval, napsal, poděkoval. To je pro ně tou největší motivací. Bez zpětné vazby si můžu myslet všelicos – třeba že nemá cenu tvořit dál. Lidi se pak diví, když to jejich tvůrce zabalí. Bohužel Češi jsou v tomhle trochu vypnutí, obecně málo komunikují,“ říká Denisa. Je nejvyšší čas to změnit.

Vyberte si platformu. Profil si můžete založit klidně na několika platformách současně. Ale nezapomeňte, že je pak musíte všechny obhospodařovat. A to žere čas. Nejjednodušší je vybrat si jednu a zůstat na ní. Takže – vybírejte pečlivě.

Věřte v budoucnost. Ekonomika tvůrců je v Česku zatím v plenkách. A přesto jsou tu tři platformy pro placený obsah, které fungují a žijí z provize ve výši pár procent. „Tím padl mýtus, že Češi nejsou ochotní platit za obsah. Když si můžu jednou za měsíc dovolit dobré kafe a zákusek, tak můžu platit i svému oblíbenému tvůrci,“ konstatuje Denisa. „Každý z nás se může stát tvůrcem. Třeba i kadeřnice nebo kovář. Jen musíš najít formu, jakou dokážeš své know-how předat komunitě, která tě sleduje. Po covidu jsme všichni online, jsou tam i naše babičky, a nikdo dneska neví, do jakých rozměrů ekonomika tvůrců vyroste.“ Lepší chvíle, kdy skočit na palubu, už možná nikdy nebude.

Další zdroje:

Poslechněte si Denisu taky v podcastu Jedno procento Miloše Čermáka.
Podívejte se na její přednášku Na volné noze.
Nebo si přečtěte její rozhovor pro Lupu.

Co mě cvrnklo do nosu

📚 Melvili se valí do Prahy. Skoro před čtyřmi roky Melvilové vydali moji knihu Hacknutá čeština, což je rozhodně jeden z nejzábavnějších slovníků, který můžete mít v knihovně. I proto za nimi rád jezdím do Brna, teď jsem ale nadšený, že přijedou za mnou. A za vámi. Ve čtvrtek 23. června se s Melvily můžete potkat i vy – a taky s většinou jejich českých autorů (a jedním zahraničním). Dorazte! Těším se, že se potkáme a pokecáme.

💌 11 lekcí po pěti letech newsletterování. Jay Clouse píše newsletter Creative Companion – a za skoro pět let nasbíral přes 10 tisíc odběratelů. Na LinkedInu sepsal jedenáct lekcí, které si z toho odnesl. „Když poprvé pošlete newsletter, přihlásí se i vaši blízcí. Jsou nadšení a chtějí vás podpořit. Ale nevyhnete se tomu, že se lidé, na kterých vám záleží, z odběru taky odhlásí. Někteří ztratí zájem, jiní ve skutečnosti nechtějí, abyste uspěli. Je to kruté, ale je to tak. Existuje spousta lidí ve vašem okolí, kteří vám nenápadně a podvědomě přestanou fandit,“ píše ve druhé radě Než se to zlepší, bude hůř. V páté radě zase píše o testu lítosti: „Když někdo otevře váš e-mail, nemusí to být to nejlepší, co kdy četl. Hrajete nekonečnou hru – ne každý článek, který napíšete, bude světoborný. Místo toho se snažte projít tím, čemu říkám test lítosti. Jsou lidé, kteří váš e-mail otevřou, rádi, že to udělali, nebo toho litují? Dokud nelitují, že si e-mail otevřeli, otevřou i další.“ Bavila mě i sedmička s názvem Velké myšlenky nevyžadují velká slova: „Většina Američanů čte na úrovni žáků deváté třídy. Nemusíte své věty malovat velkými, květnatými slovy. Vaše psaní se bude lépe číst i chápat.“

👀 Co je nejdůležitější pro otevření newsletteru? Často se mluví o předmětu newsletteru, ale ještě podstatnější je vytunit jméno odesílatele. Sám to dělám jednoduše – uvádím jen své jméno. Jenže co kdybych to mohl dělat lépe? Třeba takhle: Martin Kavka | Newslettery.cz. Nebo: Martin Kavka z Newsletterů. Možná to vyzkouším. Proč? „Podle průzkumu společnosti Litmus má jméno odesílatele skutečně největší vliv na to, zda někdo otevře váš e-mail. Následuje předmět a text náhledu,“ píšou na Ghostu – a přidávají tipy, jak na to.

🧹 Čas na jarní úklid. „Otevřete e-mail a do vyhledávacího pole zadejte ‚unsubscribe‘,“ radí James Schramko v knize Work Less, Make More (tenhle tip jsem si vyzobl z denního newsletteru Joshe Spectora). „Vyjedou vám všechny newslettery, které obsahují odkaz pro odhlášení. Jeden po druhém je projdete a ty, ve kterých už nechcete být, odhlásíte.“ Pro úplnost ještě dodám, abyste vyhledávali taky ‚odhlásit‘ nebo ‚odhlaste‘. (Snad Newslettery tuhle čistku přežijí.)

⏳ Krok po kroku k pokroku. „Dosažení většiny velkých a uspokojivých životních úspěchů zabere nejméně pět let,“ píše ve svém newsletteru James Clear (jeho bestseller Atomové návyky znáte?). Je přitom fuk, jestli jde o budování firmy, napsání knihy, dosažení nejlepší fyzičky v životě nebo utužení milostného vztahu. Prostě nejméně pět let a šlus. Jo, je to dlouho a většině z nás to leze na nervy. „Ale pokud přijmete realitu pomalého pokroku, můžete hned začít jednat. Když se tomu budete bránit, budete za pět let jen o pět let starší a stále budete hledat zkratku.“

🚧 Nechte to hezky uzrát. Minule byla řeč o cílech a projektech. Vzpomínáte? Cíl bez projektu je sen, projekt bez cíle je koníček. A teď k tomu přidáme ještě nástavbu od Scotta Younga. „Projekty jsou způsob, jakým si organizuju život. Diskrétní, konečná povaha projektů mě uspokojuje. Chvíli o projektu přemýšlíte, pracujete na něm, jak nejlépe umíte, a v určitém okamžiku je hotový,“ píše. Dodává, že projekty jsou složené ze tří částí – inkubace, akce a dokončení. Právě inkubace je podle mě tou nejpodceňovanější, a proto pak trpí i zbylé dvě. I Scott píše, že je inkubace zásadní. „Čím delší a ambicióznější je úsilí, tím více se vyplatí přemýšlet moudře. Odfiltrujete chvilkové nebo špatné nápady,“ zdůrazňuje. Jak to poznat? Dobrým projektem byste jednoduše měli být posedlí – je velká šance, že na něm strávíte pár dlouhých měsíců, často i let. Jasně, přijdou slabší chvilky a budete chtít skončit, ale takové pocity u dobrých projektů zase brzy odezní. Vyzkoušeno na vlastní kůži v případě 4 Kavek, Češtiny 2.0 nebo Newsletterů. (Mimochodem, za život se dá stihnout zhruba 50 ročních projektů. Tak jaké budou ty vaše?)

📈 Tvůrčí laťka nemusí jen stoupat. Ali Abdaal má na YouTube téměř 3 miliony odběratelů. Dlouhodobě zvyšoval produkční laťku svých videí, ostatně má na to celý mančaft. Zároveň ale ve svém newsletteru přiznal, že mu dlouhý výrobní proces a zaměření výhradně na to, co lidé chtějí (a co mu přináší spolehlivý počet zhlédnutí), svazuje ruce. Aby znovu rozproudil tvůrčí mízu, vědomě si snížil laťku a začal natáčet více impulzivních, osobnějších videí. „Místo abych se ptal, jestli má nové video šílenou hodnotu pro všechny 3 miliony odběratelů, budu se ptát, jestli je užitečné aspoň jednomu člověku. A když bude odpověď kladná a ten nápad se mi bude líbit, natočím to,“ napsal.

💪 Co bolí, to roste. Taky se občas perete se syndromem podvodníka? V tomhle směru jsem narazil na fajn přístup konzultantky Lucy Mann: „Pomáhá přerámování. Syndrom podvodníka zní jako trvalý stav. Proto radši říkám, že to je bolest při růstu. Naznačuje to, že tento pocit je jen přirozeným důsledkem růstu a že na druhé straně mě čekají dobré věci.“ (V článku očíhněte tipy, jak se s tímhle syndromem porvat. Před časem o tom psala i Madla Čevelová.)

✍️ Jedna přirozená věta stačí, drahoušku. V květnu jsme s rodinou vyrazili karavanem na víkend (bylo to bezva, díky za optání!). Zabalil jsem si s sebou Pohyblivý svátek od Ernesta Hemingwaye a užíval si s ním rána i večery na dohled od Orlíku. Nejlepší bylo, že z knihy pravidelně vypadávala skvělá moudra. Třeba jak se porvat s tím, když vám to nepíše. „Stačí napsat jednu přirozenou větu. Napiš tu nejpřirozenější větu, jakou svedeš,“ přemlouval se Hemingway. „A tak jsem napsal jednu přirozenou větu a z té vyšel. Nebylo to nic těžkého, protože na jednu přirozenou větu jsem připadl vždycky, anebo se s ní někde setkal nebo ji od někoho slyšel. Zjistil jsem totiž, že jakmile začnu psát složitě nebo jako někdo, kdo něco předvádí či znázorňuje, můžu ty krucánky nebo ozdoby škrtnout, zahodit a začít znova od té první přirozené prosté oznamovací věty, z níž jsem vyšel.“

🇺🇦 Stále stojím za Ukrajinou. Najděte svůj způsob, jak pomáhat.

*** BACHA, REKLAMA ***

ℹ️ Máte nápad na obsahový newsletter, ale nevíte, kde a jak začít? Žádný problém, ozvěte se mi. Pomůžu vám s prvními kroky a společně vdechneme vašemu obsahovému newsletteru život.

Pár editorských tipů

Nedávno jsem se u kafe bavil s celkem zkušeným kolegou, který se taky živí psaním článků. „Nikdy texty neupravuju. Jakmile je dopíšu, pustím je do světa,“ řekl mi. Editování je prý ztráta času.

Málem mi zaskočilo. Editování podle mě patří k psaní stejně jako bramborový salát ke štědrovečernímu kaprovi. A taky už asi nikdy nezapomenu první poučku, kterou jsem si osvojil v novinách: „Musíš psát tak, aby tomu rozuměla i jeřábnice Božena.“

Od té doby procházím každý svůj text několikrát, abych nikdy žádné jeřábnici Boženě nezamotal šišku a nezpůsobil infarkt.

I krátká pauza se počítá

A jak na to teda jdu? Nejdůležitější je pro mě mít od hotového textu odstup, což vám v různých obměnách poradí každý autor. Zaznělo to ostatně i v dubnových Newsletterech, kde jsem vypíchl tři editorská pravidla Dickieho Bushe:

1. Počkejte 24 hodin po dopsání a pusťte se do toho.

2. Úpravy zmákněte do 10 minut. (Čtěte nahlas a zaměřte se na těžkopádné věty, opakovaná slova, žargon.)

3. Finální editaci udělejte po přečtení textu na telefonu.

Ale co když nemáte 24 hodin? Musíte jednoduše vyštrachat co nejdelší možnou přestávku a ideálně během ní změnit prostředí – proběhněte se (nebo aspoň obejděte blok), zacvičte si, dejte si kafe (nebo šlofíka), osvěžte se sprchou.

Nejdřív makro, potom mikro

Když se pak k textu vrátíte, začněte nejdříve pohledem z výšky, než začnete tunit jednotlivé věty:

Najděte a vyhoďte všechno, co text nikam neposouvá.
Odhalte všechny nezodpovězené otázky. A odpovězte na ně. (Co by jeřábnici Boženě nemuselo být jasné?)
Dejte do latě nadpisy, mezititulky, sjednoťte stylizaci. (Odsýpá všechno, jak jste chtěli?)
Soustřeďte se na rytmus. (Třeba střídejte krátké a dlouhé věty, ať čtenáři neusnou.)
Vyhněte se výrazům, které si sami hledáte ve slovníku. (Nebo si vážně myslíte, že je jeřábnice Božená zná?)
Pohrajte si s formátováním. (Usnadníte čtenářům orientaci.)

Jak obalamutit mozek

Teprve pak se pusťte do drobnějších oprav a ladění detailů. Ale protože text už vidíte po několikáté, zkuste mozek obelstít, aby uvěřil, že čtete něco nového:

Změňte velikost písma.
A pak i font. (Mně to funguje, vidím text zase trochu jinak.)
Vytiskněte si to. (Do papíru si čmárejte poznámky, škrtejte, přepisujte. Až potom vše upravte v počítači.)

Kamarád Pavel Dvořák, který natáčí youtubová videa a píše newslettery z Číny a o Číně, na to má svůj hack:

„Jdu na to podobně jako Dickie Bush, jen místo přístrojů měním aplikace. Hlavní práci většinou odvedu v Roamu, kde píšu všechno. Tam pracuju, dokud text nepovažuju za hotový. Potom využiju Ulysses a v něm text ještě několikrát projdu. Když vidím text v jiném uživatelském prostředí, dívám se na něj úplně jinak – a vždycky v něm najdu chyby. Před definitivním odesláním ho ještě přesunu do Wordu a přečtu si ho ve třetí aplikaci. A zase najdu něco dalšího, co jsem v předcházejících dvou aplikacích neviděl. Měnit prostředí, ve kterém čtete text, pomáhá.“

Mimochodem, svůj text můžete taky šoupnout do některého z nástrojů na tzv. word cloudy (např. Word It Out), který hezky zvýrazní nejčastěji použitá slova. Můžete si je pak jedno po druhém proklepnout, jestli mají v textu své místo, nebo by bylo lepší je nahradit. Soustřeďte se hlavně na ta slova, která jsou blízko u sebe.

Díky za každého betačtenáře

Ale ať už jste v editování jakkoliv dobří, stejně vám nakonec může něco uniknout. Proto se vyplatí vsadit na dobrého korektora. Anebo jako Ondra Ilinčev na vlastní betačtenáře.

„Jedna kamarádka hlídá stylistiku, další kamarád, který patří k mojí cílové skupině, mi říká, jestli se mu to líbí, nebo ne,“ řekl mi před časem v rozhovoru pro Newslettery. A dodal: „Vždycky chci, aby byl newsletter stravitelný pro co nejširší okruh čtenářů. Kdybych psal čistě odborně, byla by to děsná nuda.“

Roli betačtenáře pro mě čas od času plní moje žena Alice. A kromě ní hodně dám i na názor mojí mámy – nemá takový vhled do tématu, a proto mi záleží na tom, aby vše pobrala na první dobrou. Je to moje „jeřábnice Božena“. (Promiň, mami!) Pokud mi hlásí, že to bylo sice vtipné, ale vůbec tomu nerozumí, mám jasno, kde musím pro příště ubrat.

Na co blog? Začněte newsletterem

Pokud chcete začít blogovat, ještě to zvažte – jsem přesvědčený, že lepší je posílat newsletter. Proč?

1. Můžete sbírat kontakty. V případě blogu i newsletteru začínáte na stejné startovní čáře – s nulou čtenářů. Ale zatímco u newsletterů můžete postupně střádat odběratele, kterým se s novou myšlenkou zase připomenete, na blogu čtenáři chvíli pobudou, pak zmizí a zapomenou, co kde četli. Mnozí už se nikdy nevrátí.

2. Newslettery jsou zároveň blogy. Moderní newsletterové platformy v podstatě propojují blogy a newslettery. Na Beehiivu, Substacku, Ghostu nebo třeba Revue můžete každý odeslaný newsletter proměnit v blogový článek – a mít díky tomu kompletní archiv článků pro nové čtenáře. Zabijete tak dvě mouchy jednou ranou.

3. Je to větší fofr. Díky zmíněným platformám můžete newsletter odšpuntovat o dost rychleji než blog. Když jsem naposledy tyto nástroje testoval, byl jsem schopen všechno nastavit a přichystat k první rozesílce v podstatě za jedno odpoledne.

Odebírat