Listopad 2024: Michelle Losekoot o svém přístupu
Michelle Losekoot o tom, proč zpochybňuje stereotypy, dělá pravidelné audity značky a nechce monetizovat některé své projekty. Jak postavila podnikání, které se podřizuje jejímu životu – ne naopak.
Michelle Losekoot: Všechno zpochybňuj
„Připadá mi, že cesta ke spokojenosti vede přes neustálé zpochybňování stereotypů a konvencí. Profesně, osobně, všude,“ říká digitální tvůrkyně Michelle Losekoot. „Hodně tvůrců kolem mě je nešťastných, protože je nezpochybňují. Mají třeba pocit, že musí tvořit pořád. Nebo freelanceři – ti si zase myslí, že musí vystupovat na velkých konferencích, aby byli vidět, že musí brát telefony, že musí tohle a tamto, protože většina lidí v branži to dělá.“
Michelle si místo toho klade jednoduchou otázku: „A vážně musím?“ Přemýšlí, zda je ochotná zaplatit za to, že to udělá jinak.
Takový přístup se jí vyplácí – koneckonců, dnes se živí výhradně vlastními projekty. Patří mezi ně například 3Ká, páteční newsletter o kreativitě, knihách a komunikaci pro předplatitele (s výjimkou jednoho vydání měsíčně, které je zdarma pro všechny), pravidelná školení o kreativitě nebo sociálních sítích, stejně jako kniha Ztracenné, kterou před rokem vydala spolu s průvodkyní osobního rozvoje Táňou Brodskou a ilustrátorkou Petruccyou a kterou za pouhé tři měsíce proměnily v bestseller.
Pravidelný audit značky jako záchranná síť
Hodně se mi líbilo, jak Michelle mluví o přístupu ke své značce – každé dva roky ji důkladně reviduje. Není to samoúčelné – je to její pojistka proti vyhoření a zároveň jí to slouží jako střelka kompasu pro další směřování. „Když mi začne přicházet hodně zakázek, které odmítám, je to pro mě výstražné světlo – evidentně špatně komunikuju, co chci a jsem schopna nabízet," vysvětluje.
V takové chvíli si sedne a projde všechno od základů: Jak vypadá její web? Co na něm nabízí? Odpovídá cenotvorba tomu, co chce dělat?
Ta nejdůležitější otázka ale zní jinak: Podporuje její byznys život, jaký chce žít – nebo musí svůj život ohýbat, aby byznys fungoval?
„Tak dlouho jsem nešla v životě správným směrem, tam, kde by mojí duši bylo dobře, že teď fakt hrotím ty audity," zdůrazňuje. „Pravidelně se zastavuju a checkuju, jestli je to všechno oukej, protože vím, že to občas neukočíruju – ego a medaile jsou pro mě furt tak třpytivý, že občas jdu za nimi, i když jinde jsem šťastnější.“
Změny dělá postupně. „Tím, že na většině projektů pracuju ve dvou a více lidech, ovlivní každé moje rozhodnutí i zbylé členy týmu. Změny tak začínám debatou s těmi, kteří v tom jsou se mnou,“ říká Michelle. Jak dodává, na lidi má štěstí – když například přišla za Eliškou Vyhnánkovou, se kterou vede projekt Jak na sítě, s tím, že potřebuje méně školit, hladce se domluvily. „Dovedu si představit, že by mohla být naštvaná, zraněná, že by na to nechtěla přistoupit. Ale nic takového se mi neděje.“
Proč spolupracovat s ostatními
Žádný z jejích projektů přitom není one-woman show. „Snažím se dělat věci sama, ale skoro nikdy to nevyjde," směje se. „Hodně věcí neumím, vždycky potřebuju někoho.“
Přitom od spolupráce nás všechny odrazuje spousta lidových mouder. Třeba – na podnikání vás má být lichý počet a tři jsou moc. Nebo – nikdy nespolupracuj s rodinou nebo přáteli. „Není žádné lidové moudro, které by říkalo, že spolupráce je dobrý nápad,“ usmívá se Michelle.
Její přístup je ale jiný. A funguje. Najde si pro daný projekt spolupracovníky, kteří se často o něco později stanou jejími blízkými přáteli. „Byznys tě donutí to přátelství, celý ten vztah prozkoumat – jak si nastavujete hranice, jak se hodnotíte, jaký máš respekt k potřebám toho druhého.“
Společné chvíle na projektech si užívá. „Jezdíme s partou freelancerů dvakrát do roka na pracovní retreaty – máme zimní a letní edici. Do Broumovského kláštera nebo si pronajmeme na AirBnb chalupu v horách a tam se na dva týdny zavřeme a makáme každý na svém," vypráví. Dodává: „Všem, se kterými spolupracuju, naprosto věřím – zavolala bych jim, kdyby byl průser. Už jsme si vyzkoušeli, kdo co umíme.“
Neplacené projekty mají smysl
Michelle – stejně jako já – vidí velkou hodnotu i v neplacených projektech, a proto se do nich pořád pouští. „Některé věci monetizovat nechci, protože by mi to částečně bralo radost – už bych sledovala čísla, odběratele. Nemyslím, že má být všechno práce. Že když umíš péct koláče, tak si máš hned otevřít cukrárnu,“ říká.
To zní jako varování před populární radou „následuj své srdce“. A taky že ano – považuje ji za nebezpečně zjednodušující. „Je to sebevražedná mise,“ poznamenává. „Chápu, že nadšení je důležité. Ale nejdřív si dej rok, kdy se naučíš řemeslo, pochopíš kontext, poznáš dobré lidi, vybuduješ si komunitu – a pak teprve následuj srdce.“
Zažívá to třeba u lidí, kteří chtějí dělat to samé, co ona. „Ptají se mě, jak se můžou živit jako já – ale už nechtějí slyšet: deset let piš zdarma, jdi na rok do novin jako elév, aby tě někdo naučil psát, a pak možná můžeš začít něco dělat,“ vypráví. „Jednoduše: 'show me your love' – ukaž mi, že tě to fakt baví. Dělej to chvíli zdarma, než si řekneš o peníze.“
I když si u každého svého projektu neříká o peníze, i to se jí nakonec vrací. Třeba když lidé přijdou na placené školení, říkají: „Díky za Posviť si, díky za Nestereo, díky za Plný kecky.“ Tyto neplacené projekty pro ně fungují jako vstupní brána, díky které pak začnou odebírat 3Ká, přijdou na kurz nebo si koupí Ztracenné nebo Ztracenný zápisník.
Kniha? Půjdeme vlastní cestou
Když se Michelle s Táňou Brodskou a Petruccyou rozhodly vydat Ztracenné vlastními silami, mnoho lidí je od toho odrazovalo. „Lidé, co jsou v branži třicet let, nám říkali, že stylem, jakým to chceme dělat, to nepůjde. Že přes vlastní e-shop a bez distribucí to nedáme,“ vzpomíná Michelle.
V takových chvílích si sedne sama se sebou na kafe a ptá se: „Ok, proč si to myslí? Jsem schopná to dělat jinak? Nebo jsem jen namyšlený spratek?“
Než to riskne, udělá si vždycky pár analýz. „Spočítám si i variantu 'co když má pravdu'. Jak moc do toho zahučím, když se pletu. A nejde jen o peníze, ale třeba i o čas. Zkrátka – co jsem schopná obětovat tomu, že se mýlím.“
Nakonec se ukázalo, že se Ztracennými se nepletla. Že to jde. „Čekala jsem, že se nám to povede za rok, za dva, ne za tři měsíce – a povede, tím myslím, že máš neoficiální štempl, že máš bestseller. To je za tři měsíce vlastními silami fantastický," říká Michelle, která o celé anabázi s vydáním Ztracenných psala linkedinový seriál #vydámesitosami.
Žádná revolta proti vydavatelům
Po vydání knihy se jí mnozí ptali, jestli to snad byla nějaká revolta proti nakladatelům. „Vůbec! Já nakladatele miluju. Jak na sítě by byla dramaticky horší kniha, kdyby nevyšla u Melvilů,“ říká. „Musíš si říct na začátku, co chceš, jak velkou flexibilitu potřebuješ, jak velkou komunitu máš, abys to dokázal prodat,“ doplňuje.
V případě Ztracenných šlo o vědomou volbu – všechny tři chtěly mít věci pod kontrolou. I když to znamenalo, že budou muset zastat práci, kterou v nakladatelství dělá klidně deset lidí.
„Tímhle stylem, jakým jsme to dělali my, bys neuživil celou redakci v rámci měsíčního fíčka. A neměl bys kapacity dělat všechny ty věci kolem, které jsme dělaly my,“ vysvětluje. „My měly například kliku, že máme Petruccyu, která má značku Pura Vida, je grafička, ilustrátorka, finanční ředitelka, a zastává několik rolí dohromady nejen u nás.“
„Ztracenné vydělaly peníze, což je super, ale pořád je to hobby projekt,“ dodává. „Můžeme si dovolit dělat to fakt pěkné, protože nás všechny tři živí jiné věci. Kdyby mi na tom závisel nájem, děti a tak, tak si možná taky ze srandy nedělám třeba limitovanou edici triček, ale šla bych nějakou jistější cestou.“
3 postřehy z vydání vlastní knihy
Outsourcuj, co můžeš. „Kdybychom to dělali znovu, už bych celý e-shop outsourcovala – najala bych někoho, kdo ho postaví a zařídí, abych se toho nemusela účastnit," říká Michelle. I když na e-shop měly Petruccyu, která s ním měla zkušenosti, stále to byla velká výzva. „Je to strašně složité – jak na sebe navazují banka, logistické centrum, e-shop, dopravci. Něco z toho vypadne a ovlivní to všechno další. Na zákaznické lince Shoptetu nás milují doteď,“ směje se.
Nejde přitom jen o zařízení a zprovoznění e-shopu, ale taky o zákaznickou péči. „Dělaly jsme ji s Petruccyou ve dvou, a když vypadly třeba kódy zásilek u DPD, řešily jsme desítky e-mailů nebo zpráv denně. Když to děláš během své normální práce, je to fakt hodně stresu. Navrch to je téma, které taky školím, takže jsem cítila, že nemůžu na školeních vyprávět, jak to dělat dobře, a pak svůj vlastní projekt dělat na hovno – sama jsem se dostala do pasti svých vysokých nároků.“
Hledej pozitivní deviace. „Knižní trh je místy nehostinný, má nastavená různá pravidla, je velmi konzervativní – například reálné prodeje se dozvíš zpětně za kvartál,“ popisuje Michelle. „Ale jsou tam i ostrůvky pozitivní deviace – pro nás to byl Martinus, kde jedou na datech, neberou knihy do komise, platí faktury včas. Není to o branžích, ale o lidech – v knižním světě musíš najít ty, kteří mají stejný mindset jako ty.“
Stejně tak si třeba můžete najít knižní influencery, kteří nebudou chtít sto tisíc za to, že dají knihu do stories.
Připrav se na byrokracii. „Lidi si myslí, že vydat knížku je hlavně o tom ji napsat, ale 70 procent práce jsou právníci, účetní, marketing, zakládání e-shopu a tak dále. Není v tvé moci se naučit všechno. V rámci nakladatelství to dělá několik různých profesí, ty to děláš sám.“
Od nápadu k projektu
Michelle má svůj systém, jak pracuje s nápady. „Píšu si poznámky v Apple Notes – každá poznámka je nějaké téma. Něco jsou projekty, které můžou být na světě brzy, ale některé můžou být až za pár let," vysvětluje.
„Když mě něco napadne, založím novou poznámku, chodím světem a sbírám k tomu informace. Možná to zní ezo, ale když se na to naladíš, vesmír ti to začne posílat – díky selektivní pozornosti to začneš víc vnímat, slyšíš to v rozhovorech s lidmi, dostávají se ti do ruky vhodné knihy,“ popisuje a dodává: „Moje poznámky jsou chaos, otevřu to třeba v tramvaji, něco tam ve spěchu přihodím, jsou to spíš takové výstřižky.“
Nápady nechává vždycky dozrát. „Mám jen oči otevřené a ani nemám pocit, že něco dělám. Když myslím, že už toho mám nasbíráno dost, sednu si na to a rozmyslím se, jestli do toho jdu, nebo ne, s kým apod. V ten moment končí inkubační doba a začíná projekt.“
Když se rozhodne do projektu jít, udělá několik konkrétních kroků:
Rozvrhne si čas – z toho vypadne, za jak dlouho může projekt vypustit.
Koupí domény – „skoro jako první si vymyslím název a jdu si okamžitě koupit všechny domény, které se mi líbí“.
Rozdělí role – „oslovím profese, které k tomu potřebuju“.
Vytvoří projektový plán – „rozsekám to na to-do list, nasázím si to na půlroku do kalendáře a jede se“.
A pozor, lidi přizve co nejdřív. „To je bič na mě, protože pak už nemůžu couvnout,“ říká.
Ještě jednu věc byste si z jejího přístupu mohli vzít. „V Česku je častý mindset, že když tě práce baví, tak bys za to neměl dostávat adekvátně, nedejbože ještě dobře, zaplaceno. Tím se brzdíme všichni,“ uvádí Michelle s tím, že to často slýchá od lidí, kteří vůbec nic nedělají.
Sama se proto řídí pravidlem, které má od Petra Máry: „Jsem drahý, nebo zdarma.“ Tahle myšlenka ji dost obohatila – i doslova. „Díky tomu, že jsem profesně celkem drahá, můžu dělat spoustu věcí mimo,“ vysvětluje.
A další osvědčený postup? Sabatikly. „Každý rok se minimálně na jeden až tři měsíce snažím někam zmizet, odpojit se, vzít si s sebou jen kreativní věci, projekty, řešit to tam," říká Michelle.
Sabatikly jsou pro ni zásadní na dvou úrovních – jednak jako čas na audity a plánování, jednak jako prostředek pro dobití energie.
„Vracím se s takovým zásobníkem energie, že z toho pak celý rok žiju,“ vysvětluje. Ráda jezdí hlavně do zemí, kde nerozumí jazyku. „Jak jsem hypersenzitivní a vnímám hodně věcí, tak furt poslouchám, co si kdo povídá, co se děje u vedlejšího stolu, jak se kdo tváří. Ale když jim nerozumím, kulturní kontexty a jazyk mizí – můj mozek vypne a jsem v pohodě. Přemýšlím jen nad věcmi, nad kterými přemýšlet mám.“
Na sabatiklu promýšlí první fáze kreativních projektů, kupuje domény (zásadně v zahraničí), skládá si, jak budou projekty vypadat. Když se vrátí do Prahy, přechází do praktické fáze – domluví si schůzky s lidmi, dělá první zadání. „Už najedu na tu praktickou část,“ dodává.
Inboxmánie
Každý měsíc představuju pár fajn newsletterů. Českých i zahraničních.
1. Čtení na víkend. Newsletter od editora Hospodářek Jana Kubity je pro mě jedním z filtrů týdenního dění. Už jsem párkrát psal, že běžnou pěnu dní tolik nesleduju, ale ocením, když mi v pátek přijde kurátorský výběr toho, co se událo. Mám pak pocit, že mi nic podstatného neutíká.
2. CJ Chilvers. Tenhle chlápek začal psát newslettery už v roce 1987 – jako dvanáctiletý kluk měl zpravodaj o nindžích. S newslettery nikdy nepřestal a vypiloval si skvělý styl – umí v jedné větě vystihnout to, na co jiní potřebují celou stránku. Navrch má hluboký vhled do tvůrčí práce, a to mě zatraceně baví.
Rychlý newsletterový tip
Víte, co je pravidlo minimální přijatelné kvality? Vlastně to žádné pravidlo není – ale mělo by být. Protože vás může uchránit před vyhořením z tvorby, a naopak vám pomoct ke konzistenci.
Většina tvůrců věčně řeší stejné dilema – mám tvořit méně často, ale zato přicházet vždycky s propracovaným obsahem, nebo je lepší publikovat častěji a spíš jednodušší věci?
Odpověď zní: Nejdřív si určete, jaký je váš minimální standard.
Asi to chce příklady, co?
🔴 NEFUNGUJE: „Budu psát, jen když budu mít čas vytvořit dokonalý obsah. Raději pošlu jeden skvělý newsletter za čtvrt roku než průměrný každý týden.“
Proč to nefunguje?
honba za dokonalostí je nesmyslná – vždycky půjde něco přidat nebo zlepšit
příliš dlouhé pauzy kazí vztahy s odběrateli
čtenáři můžou zapomenout, proč vás vůbec sledují
🟢 FUNGUJE: Minimální standard pro moje Newslettery: jedno hlavní téma (rozhovor nebo vlastní vhled), maximálně tři odkazy na inspirativní newslettery, jeden praktický postřeh pro autory newsletterů a aspoň pět pečlivě vybraných zajímavostí s mým komentářem. To jsem schopen poslat každý měsíc, i kdyby se dělo cokoliv.“
Proč to funguje?
jasně definovaná minimální struktura i rozsah
je zcela zřejmé, co je potřeba čtenářům dodat
odběratelé se můžou spolehnout na konzistentní hodnotu a formát
Vy můžete mít jiný standard. Třeba: „Pošlu 300 slov s jedním tipem z vlastní praxe. Tenhle newsletterový formát zvládnu každé pondělí.“
✅ Checklist pro nastavení vašeho minima:
Je váš minimální standard konkrétní a měřitelný?
Dokážete ho dodržet i v náročnějším období (týdnu, měsíci)?
Přináší čtenářům jasnou hodnotu?
Poslední postřeh z praxe: Začněte s nižším standardem, který máte šanci dodržet. A pokud se vám občas nepodaří poslat newsletter podle plánu? To se může stát (koneckonců mně se to stává s Filtrem pořád) – důležité je, že se k psaní zase vrátíte. Když máte jasně definovaný minimální standard, jsou návraty jednodušší – víte, co potřebujete splnit, nemusíte znovu vymýšlet celý formát. A ještě jedna věc – čtenáři víc ocení upřímnou snahu a konzistenci než občasnou dokonalost.
Moje dřívější tipy:
Zaznělo v Tvůrcastu
Nové díly Tvůrcastu, podcastu pro obsahové tvůrce, vycházejí každé pondělí ráno. Zadarmo jsou dvě epizody měsíčně, všechny čtyři jsou k mání pro podporovatele a členy naší on-line komunity na Discordu (měsíční předplatné přijde na 129 korun, získáte díky tomu know-how za tisíce).
O čem jsem v Tvůrcastu mluvil v listopadu?
101. díl: AI jako parťák pro tvůrce. Tipy Filipa Dřímalky
Expert na digitální inovace Filip Dřímalka prozrazuje systém, jak si z umělé inteligence udělat užitečného parťáka pro váš obsahový projekt. Dozvíte se, jak si zmapovat tvůrčí proces a jak v něm najít právě ta místa, kde vám AI pomůže nejvíc. Můžete si tím výrazně ulehčit život.
102. díl: Jak najít správnou motivaci tvořit. A jak ji trénovat
Motivace je jako nespolehlivý kamarád – občas dorazí, občas vás nechá ve štychu. Jenže přece jen existuje způsob, jak ji přimět zůstat. Jaké jsou tři klíčové pilíře vnitřní motivace, o kterých mluví vědci? Používám je – a díky nim držím svoje projekty v chodu, některé už dlouhých 16 let.
▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele – za 129 Kč měsíčně)
103. díl: AI a obsahoví tvůrci – co ukázal průzkum
Podle průzkumu YouTubu už 92 procent tvůrců používá AI nástroje – především jako asistenty pro rutinní práce: editaci, střih a brainstorming nápadů. Zajímavé je, že většina tvůrců volá po jasnějších pravidlech pro AI obsah. A budoucnost? Až 89 procent z nich věří, že za 5 let bude AI nepostradatelná.
104. díl: Z audia do videa – stačí mobil a získáte věrnější podcastové publikum
Víte, že už dva z pěti posluchačů Spotify dávají přednost videopodcastům? A že fanoušci videí jsou o 26 % věrnější než ti, kteří volí jenom audio? Data ze Spotify ukazují, že videopodcasty jsou budoucnost – poslechněte si, jak můžete svůj podcast posunout o patro výš.
▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele – za 129 Kč měsíčně)
Co mě cvrnklo do nosu
🧭 Houstone, potřebujeme kreativní kompas. Máte v hlavě mraky nápadů, ale realizace vázne? Michelle Losekoot vytvořila Kreativní kompas, který vám může sloužit jako dobrý průvodce. Pokud přemýšlíte o psaní knihy, nahrávání podcastu, natáčení dokumentu, vytváření deskovky, zakládání komunity, šití vlastní kolekce oblečení apod., stáhněte si ho, najděte si hodinu sami pro sebe a vylovte z hlavy všechny odpovědi.
🖼️ Rámečku, rámečku, mudro ser! Roman Věžník sdílel v říjnovém vydání Milýho zlatýho parádní tip – z nevyužívaného digitálního fotorámečku si vytvořil nástroj pro každodenní připomínání různých mouder, citátů apod. Na rozdíl od běžné nástěnky, kterou používal dřív, ukazuje fotorámeček vždy jen jednu myšlenku. „A ta má moji plnou pozornost,“ uvádí Roman. Tak co – sestrojíte si vlastního „mudrosera“?
🔥 Cenné lekce po 300 newsletterech. Jamie Thingelstad, který posílá newsletter Weekly Thing už přes sedm let, sdílí několik principů, které mu pomohly udržet si konzistenci a radost z psaní. Hodně se mi líbily dva postřehy. Ten první zní – vybudujte si systém. Proč? Protože bez vypilované rutiny pro sběr materiálů, psaní a distribuci se brzy vyčerpáte. A ten druhý – dopřávejte si pravidelně strategické přestávky, třeba o letních prázdninách nebo přes vánoční svátky. Jak dodává Jamie Thingelstad: „Bez nich bych už určitě vyhořel.“
⚒️ Pište deníky, vypněte notifikace. S Romanem Věžníkem jsme v listopadu pustili do oběhu dvě nové audiobrikety Fosilního paliva. Jednu o tom, proč si vést osobní, pracovní nebo třeba podnikatelský deník – a jak z takového deníku vyždímat maximum. Hned v další epizodě jsme mluvili o asynchronní komunikaci – protože pro nás je to způsob, jak chránit svůj čas a energii.
🤔 Nejlepší tvůrci přemýšlí jako Warren Buffett. Když jsem četl Psychologii peněz, často jsem viděl velké paralely mezi tvorbou a investováním. Morgan Housel píše třeba o tom, že většina investorů prohrává sama se sebou, protože se nedokáže držet dlouhodobé strategie, když vidí ostatní rychle bohatnout. Místo trpělivého budování se mění ve spekulanty s očima přilepenýma ke grafům. V tvorbě je to podobné – někdo se honí za každým novým trendem, ale ti nejúspěšnější si v klidu dělají svoje a krok za krokem tvoří obsahovou banku, která nakonec funguje jako skvělé složené úročení. Warren Buffett říká, že jeho oblíbený investiční horizont je navždy. Nejspíš právě v tom je i kouzlo tvorby, která přetrvá – že se neptáme, co zafunguje zítra, ale co bude mít hodnotu i za deset let.
🇺🇦 Teplo pro Ukrajinu. Pořád můžete pomoci. Díky!
Obsahové projekty jsou experimenty
Stalo se mi to hodněkrát – když jsem začínal s nějakým projektem, přemýšlel jsem, jestli to nebude průšvih. Jestli vůbec má cenu něco takového dělat.
Tak jsem si to zkusil přerámovat – a na každý projekt se teď dívám jako na pokus. Není to definitivní verdikt o mých schopnostech, je to příležitost něco zjistit.
Třeba Fosilní palivo, podcast, který jsme nedávno spustili s Romanem a o kterém už byla řeč. Místo „musíme udělat bezvadný podcast“ jsme si řekli „uděláme roční experiment“. Žádný tlak, žádná křeč – jen systematická práce a učení se za pochodu.
Co potřebujete?
Jasný časový rámec: rok
Konkrétní plán: 26 epizod
Reálný rytmus: jedna epizoda za dva týdny
První kontrolní bod: po dvou měsících
Co můžete testovat?
Různě dlouhé epizody
Jiné formáty (rozhovory, diskuze, rozbory)
Různé způsoby propagace
Formy zapojení posluchačů
Proč to celé funguje?
Nemusíte být dokonalí
Učíte se za pochodu
Máte data místo pocitů
Vidíte postupné zlepšování
První kontrolní bod – na co se zaměřit?
Po dvou měsících byste měli mít odpovědi na základní otázky:
Zvládáme rytmus? Dokážeme pravidelně vydávat nové díly?
Máme posluchače? Stovky stáhnutí a první odběratelé jsou dobrý signál.
Funguje formát? Co říkají fanoušci na délku, témata, styl?
Baví nás to? Bez toho to dlouhodobě nepůjde.
U Fosilního paliva po dvou měsících víme: Rytmus zvládáme. Máme přes sto odběratelů na Substacku. Stovky lidí si stahují každý díl. A hlavně – pořád nás to baví.
Nejde o dokonalost. Jde o to začít, zkoušet a postupně se zlepšovat.
Co budete testovat vy?